Ježíšek maminky pod stromeček nenosí

Moje maminka Lenka zemřela, když mi bylo dva a půl roku. Byl jsem ještě příliš malý na to, abych na ni mohl mít konkrétnější vzpomínky, ale už dost velký, aby se mi po ní mohlo stýskat.

Zahynula při tragické dopravní nehodě, jenom si odskočila přes ulici do krámu pro droždí do vánočky. Mě nesla v úvazu v náručí, řidič dodávky na přechodu pokynul, že nám dává přednost, ale další auto ho začalo velkou rychlostí předjíždět a maminka ho přes tu dodávku nemohla vidět. V posledním zlomku vteřiny si všimla, jak se to auto řítí přímo na nás, nestačila uskočit, stihla se jen pootočit tak, aby mě chránila vlastním tělem. Já přežil jen s několika oděrkami, ale moje maminka svým zraněním podlehla.

Tehdy se blížil konec adventu a můj tatínek Milan se málem zhroutil. Pracoval jako prodavač v knihkupectví, jiná léta si vychutnával předvánoční nápor zákazníků, dychtících obdarovat své blízké. Na každého si dokázal udělat chvilku času, aby ho vyslechl, popovídal si s ním, odhadl a poradil, jaká kniha by obdarovanému mohla udělat největší radost pod stromečkem.

Ten rok měl však tatínek úplně jiné starosti a jediné, co ho dokázalo udržet nad vodou, bylo vědomí povinnosti žít život dál a starat se mě, zbyl jsem mu po manželce, jíž tolik miloval. Měl svým způsobem štěstí v neštěstí, na pomoc s domácností, se mnou a se vším ostatním mu přispěchala stará ovdovělá maminka. Moje babička se k nám nastěhovala a společně s námi strávila smutné Vánoce.

***

Čas plynul zvolna ve stereotypu všedních dní, tatínek se věnoval své práci v knihovně, a jak na vlastní kůži poznal tíži života, byl ještě vstřícnější ke svým zákazníkům. Pociťoval vůči nim sounáležitost ve velké čtenářské rodině.

„Tak co to bude tentokrát, mladá paní?“ Zeptal se před následujícími Vánocemi jedné své stále zákaznice. „Měl bych tu pro vás jednu Agathu Christie a pro vaši dceru knihu od Geralda Durrella, která u nás vychází poprvé, pojďte, ukážu vám je.“

„S tou Aghatou teď nevím, ale Durrella si vezmu určitě, víte, moje dcera... Ne, nemůžu vás s tím zdržovat...“ Odpověděla ta paní a rozplakala se před tatínkovýma očima.

Tatínek ji vzal zlehka pod paží, odvedl do klidného koutu prodejny k malému stolku a tam ji přiměl, aby trochu odlehčila své tíži a svěřila se mu. Dozvěděl se, že její dcera má prudký autoimunitní atak a bojuje v nemocnici o život: „Víte, ona teď nemůže ani číst, ale tu knížku si pro ni vezmu. Bude to pro mě naděje, že se uzdraví a přečte si ji. Chtěla bych umět rozdávat radost jako vy, určitě jste šťastný, máte milující manželku a nejmíň dvě krásné děti. Já to nedokážu, snad někdy až bude dcera zase v pořádku a nebudu na všechno tak sama,“ zakončila tatínkova zákaznice své svěřování. Tatínek vycítil, že ji v tu chvíli nejvíc pomůže tím, když jí dá najevo, že v přívalu starostí není sama. Vypověděl jí svůj příběh.

***

Uběhl další půlrok, moje babička už nebyla nejmladší, a jak se o nás dva starala ze všech sil, bývala přetažená a prohloubily se jí problémy s páteří. Tatínek ve snaze jí odlehčit navrhl, že mě dají ve čtyřech létech od září do školky. Babička protestovala, snažila se tatínka přesvědčit, že vše v pohodě zvládne, ale nakonec nabídku s povděkem přijala a já do té školky opravdu nastoupil.

„Lukáši, co by sis přál, aby ti přinesl Ježíšek pod stromeček?“ Zeptal se mě tatínek pár týdnů před začátkem adventu.

Zamyslel jsem se. Měl jsem všechno, co jsem potřeboval, tatínka, babičku, spoustu nových kamarádů, hezké hračky, scházelo mi jen to nejdůležitější. Maminka. Ta bytost, která se jen matně vynořovala v mých nejhlubších vzpomínkách, bytost plná lásky, něhy a porozumění. Mají ji všichni mí kamarádi ze školky, dokonce i můj tatínek ji má, ale mně samotnému schází. Jaké to asi je mít vlastní maminku? Podíval jsem se na svého otce a odpověděl: „Tatínku, já bych si moc přál od Ježíška maminku.“

Tatínka bodlo u srdce a zabolela ho dávná bezmála dva roky stará rána ze ztráty manželky, ale snažil se to nedat na sobě znát a odpověděl: „Lukáši, Ježíšek maminky přinášet neumí, budeš si muset přát něco jiného.“ Zesmutněl jsem a zakroutil nechápavě hlavou, pomyslel jsem si, že Ježíšek je přece všemocný.

Následující den se v tatínkově knihkupectví opět objevila jeho oblíbená zákaznice Irena. Už nějaký čas se oslovovali křestními jmény, občas se za ním stavila v obchodě, i když žádnou knihu nekupovala. Stali se z nich přátelé, ona mu vyprávěla o tom, jak její dcera bojuje se svou nemocí, jak nad ní vítězí a postupně se uzdravuje. Nakonec měla velké štěstí a odnesla to jen několika dioptriemi navíc.

Tatínek se zamyslel. S Irenou mu bylo dobře, dovedl by si ji představit po svém boku a vycítil, že i ona v něm spatřuje někoho, kdo jí v životě schází. Ale bylo by něco takového vůči jeho zemřelé manželce fér? Chvíli pochyboval, díval se Ireně mlčky do očí, a pak se rozhodnul. Ano, život jde dál, cítil, že osud mu nabízí splnit mi moje největší přání a že on sám dokáže milovat Irenu tak, jak kdysi miloval svou nebožku Lenku.

„Irenko, mám k tobě zvláštní přání,“ pronesl tiše u stolku pro dva v zastrčeném koutu knihkupectví. Vstal a vzal svou společnici za ruku. Vycítila sílu okamžiku, zlehoučka kývla a upřela na něj oči. „Přál bych si tě k Vánocům. Za sebe jako manželku, za syna Lukáška jako maminku, na oplátku ti budu manželem a tvé dceři Marušce otcem. Splníš tohle přání tomu chlapovi, který tu teď stojí před tebou, má tě rád a ve své opovážlivosti se asi dočista zbláznil?“

Ireně poskočilo srdce. Dostala nabídku, po které už tak dlouho toužila, ale nikdy nevěřila, že se stane skutečností. Mlčela, vychutnávala si ten okamžik, až skoro zapomněla, že můj tatínek na její odpověď netrpělivě čeká. Konečně se usmála a sevřela jeho ruku.

***

Nadešel Štědrý večer a já netušil, co mi Ježíšek přinese. Pamatoval jsem si tátova slova, že Ježíšek maminky nenosí, ale přesto jsem tajně doufal, vlastně jiné dárky bych ani nechtěl, nedokázaly by mi ji nahradit. Nakonec jsem se dočkal a pod stromečkem jsem objevil kromě nové maminky ještě i starší sestru. Tu jsem si jen krátce prohlédl zvědavýma očima a už, už jsem se hrnul do maminčina náručí. Byl jsem nepopsatelně šťastný, byla to ona, hned v prvním okamžiku jsem u ní nalezl to konejšivé objetí, uklidňující hlas a vůni milující bytosti tak, jak jsem to měl zasuté ve svých dávných vzpomínkách.

Bylo pozdě, společně jsme se ve skupince vraceli z Půlnoční, neměli jsme to domů daleko. Vpředu kráčeli tatínek s maminkou a mlčky se drželi za ruce. Já přemohl únavu, zvesela jsem poskakoval okolo a tiše jen tak pro sebe si opakoval slovo „maminka.“ Úplně vzadu šla babička se svou čerstvou jedenáctiletou obrýlenou vnučkou Maruškou a navzdory věkovému rozdílu se obě shodly na tom, jak je důležité mít kompletní rodinu.

V tatínkově mysli znovu vytanul obraz, který uviděl vedle oltáře během farářova kázání. Byl to jen takový kratičký záblesk, který mohl zpozorovat pouze on a v němž se mu zjevila duše jeho zemřelé Lenky. Požehnala mu a vyslovila telepatické přání, aby se o nově nabytou rodinu pečlivě staral.