Jedno jediné přání

Celé to začalo takovou zvláštní příhodou s rybou. Šel jsem podél řeky a všiml si, jak mě těsně pod hladinou sleduje nějaký stín. Když jsem přidal do kroku, přidal i on, když jsem zpomalil, udělal totéž, aby se udržel na mé úrovni.

Sešel jsem na samý okraj břehu a uviděl rybu, ta připlula až ke mně, vystrčila hlavu z vody, otevřela tlamičku a s němou prosbou v očích mi ukázala, jak má v horním patře zaseknutý rybářský háček. Vzal jsem ji tedy do rukou, háček oparně vyndal a pustil ji zpátky do vody. Ryba sebou dvakrát mrskla, pak znovu vystrčila hlavu a pravila lidským hlasem: „Děkuji ti. Jsi dobrý člověk. Já sice nejsem zlatá jako ta z pohádky, ale mohu ti splnit jedno jediné přání. Máš nějaké?“

Zamyslel jsem se a odpověděl: „Chtěl bych umět vrátit čas.“

Ryba pravila: „To je hodně silné přání, nač ho potřebuješ?“

Pověděl jsem jí pravdu: „Víš, rybo, zrovna chodím s nádhernou ženou, chtěl bych ji požádat o ruku a založit s ní rodinu, ale něco se mi na ní nezdá. Připadá mi dost sobecká a já bych si rád ověřil, jak by se zachovala v situacích, které se ve skutečnosti nestaly.“

„Dobře,“ odpověděla ryba, „umožním ti to. Ale pozor, budeš to moct použít pouze třikrát, jedině ve svých vztahových záležitostech a čas budeš moct vrátit maximálně o deset minut. Jen ty si budeš pamatovat, co se za tu chvíli stalo, ostatní to zapomenou. A ještě na jednu věc buď opatrný, věz, že slova a myšlenky mají daleko větší sílu, než se možná domníváš.“ Načež se ryba otočila a zmizela pod hladinou.

Napřed jsem si řekl, že vyzkouším, jestli to vůbec funguje. Hned následující sobotu ráno jsem telefonicky pozval svou Evu do vyhlášené restaurace na luxusní večeři. Byla nadšená, prohlásila, jak se na mě strašně moc těší. Odpoledne jsem ji zavolal znovu a zalhal: „Evi, prosím tě promiň, k obědu jsem si dal párek v jakémsi bufetu nevalné pověsti, teď je mi po něm mizerně, bolí mě břicho, takže budeme muset tu večeři zrušit.“

Čekal jsem nějaké politování a otázku, jak mi je, ale dočkal jsem se pouhého: „Jakube, ty seš ale moula, to si nemůžeš dát pozor, co jíš, když se zrovna spolu chystáme na večeři? Já se tak těšila a tys mi to takhle zkazil.“

No nic, jakmile Eva s nelibostí přerušila hovor, vyčerpal jsem první možnost a vrátil čas o deset minut zpátky. Takže žádný omluvný telefonát z mé strany neexistoval a my na tu večeři opravdu šli. Eva byla nadšená, rozplývala se, jaký jsem bezvadný chlap, strávila se mnou nádhernou noc, ale já z toho žádnou radost neměl.

Nicméně navzdory tomuhle varování jsem měl Evu pořád rád, a tak jsem se rozhodl, že jí dám ještě jednu šanci a tentokrát to vezmu opravdu vážně. O tři týdny později jsem si doma uvařil kávu, pohodlně se usadil do křesla a zavolal jí: „Evi, jsem v průšvihu. Volám ti ze špitálu, ráno jsem se vysekal na motorce a ta mašina na mě tak blbě spadla, že mi přerazila páteř. Ochrnul jsem od pasu dolů, čeká mě sice operace, ale doktoři si od ní moc neslibují. Víš, já se strašně bojím, přijedeš za mnou, prosím?“

Chvíli bylo ticho, rušené jen elektronickým šumem, a pak se Eva konečně ozvala: „Jakube, to je mi moc líto, ale promiň, nepřijedu. Chtěla jsem si tě vzít, ale pochop, že takhle z toho nic nebude. Přece po mně nemůžeš chtít, abych si zkazila život a až do smrti se starala o mrzáka.“

Řeknu vám upřímně, že mě po té první zkušenosti Evina reakce ani moc nepřekvapila, naopak utvrdila v názoru, že jakkoli je ta ženská krásná a přitažlivá, pro mě prostě není. Opět jsem vrátil čas o deset minut zpátky před tenhle osudový telefonát, v klidu dopil kávu a hned následujícího dne jsem se s Evou rozešel. Byla naštvaná, i mě mrzelo, že jsem to musel udělat, ale jinou možnost jsem neměl.

Evina reakce na následky mé smyšlené nehody byla natolik příkrá, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si začal hledat novou přítelkyni. Jeden čas jsem dokonce uvažoval, že snad zůstanu sám, ale nakonec jsem si to rozmyslel a seznámil se s Milenou. Pravda, nebyla zdaleka tak krásná jako Eva, ale mně se líbila, byla milá, usměvavá a působila skromným dojmem. Čas plynul, s Milenou nám bylo dobře, ale po zkušenost s Evou jsem měl stále pochybnosti, a tak jsem se rozhodl, že využiju třetí a poslední možnost vrácení času. Zavolal jsem jí tedy a přesně zopakoval svou fintu se smyšlenou nehodou na motorce včetně zlomené páteře a následného ochrnutí.

„Proboha, miláčku, to je strašné. Kde ležíš? Můžu ti nějak pomoct? Okamžitě vyrážím za tebou. Já... já tě miluju, nikdy tě neopustím, ať už to dopadne jakkoli. Ne... neboj se, určitě se mi uzdravíš.“ Milena se mi rozplakala do telefonu a já honem vrátil čas zpátky o deset minut, abych ji netrápil. Teď už jsem si byl jistý a požádal ji o ruku.

„A ještě na jednu věc buď opatrný, věz, že slova a myšlenky mají daleko větší sílu, než se možná domníváš.“ Na tahle slova od ryby jsem si vzpomněl o rok později. Nebyla to smyšlená nehoda na motorce, ale skutečná na kole, když mě kamión smetl ze silnice do příkopu. Zlomená páteř, ochrnutí, operace a nejistá prognóza návratu hybnosti, vše bylo tentokrát krutě opravdové, jako by mi to osud zhmotnil. Milena dodržela svůj slib, o kterém vlastně ani nevěděla, že ho kdy vyřkla a pečovala o mě s obrovskou láskou a něhou. Nevím, jestli díky moderní lékařské vědě, Milenině péči nebo mé odhodlanosti jsem se pomalu a postupně ze svého zranění vylízal a krom drobné topornosti při chůzi mi nezůstal žádný trvalý následek.

Uběhl další rok a my se s Milenou a s maličkou Jituškou v kočárku vypravili na procházku k řece. Moje manželka zrovna přebalovala malou, já se otočil a uviděl, jak těsně u břehu vystrčila z vody hlavu ryba. Na moment se mi upřeně zahleděla do očí, pak vyskočila celá, zamrskala ocasní ploutví, jakoby mě chtěla pozdravit, načež definitivně zmizela pod hladinou.