Je sex s krejčovskou pannou důležitější než rodina?

„Honzo, v sobotu bude mezinárodní den rodiny, víš to?“ Otázala se mě před pár dny Maruška nad kávou a zákuskem v zatím ještě pololegálně fungující zahrádce jedné příjemné cukrárny.

Tvářila se trochu posmutněle a já jí kajícně odpověděl, že o tom nevím.

Začnu trochu oklikou. Maruška s Frantou mají syna Vaška. Pořídili si ho celkem brzy, dnes už je mu kolem čtyřicítky a nikdy se neoženil. Maruška o něm moc nemluví, ale jednou mi vyprávěla, že kdysi dávno měl Vašek těsně před svatbou a jeho nastávající mu prakticky utekla od oltáře. Pár týdnů před obřadem mu zčistajasna suše oznámila, že si našla někoho jiného, odstěhovala se a Vaška to strašně vzalo. Zařekl se, že se už nikdy v životě nedá s žádnou ženskou dohromady, sebral se a odešel do ciziny. Po čase se usadil někde v chladné divočině za oceánem, najal si tam srub a začal dělat pro dřevaře. Vypadá jako kříženec obra a Krakonoše, od jara do podzimu maká, v zimě zapadá ve srubu sněhem a tvoří, vyřezává. Paradoxně, ač zarytý samotář, spolupracuje s nějakým spolkem na podporu chudých rodin. Sám toho moc nespotřebuje, tak je dokáže finančně podporovat z toho, co mu zbývá a k tomu jim dává svoje výtvory, které se pak prodávají na charitativních trzích. Za celou dobu se tenhle Maruščin Vašek podíval domů jen dvakrát, prý se ho naši úředníci na letišti vylekali a mysleli si, že jim tam přiletěl medvěd grizzly.

Ale teď zpátky do dnešních dní. Maruška shovívavě zhodnotila mou neznalost ohledně mezinárodního dne rodiny, srkla si kávy a spustila.

***

Honzo, nic si z toho nedělej, já na to taky zapomněla, ale včera jsem měla zas po dlouhé době skoro hodinový skajp s naším Vaškem a on mi to připomněl. Víš, na jednu stranu si moc vážím toho, co dělá, ale na druhou stranu mě strašně mrzí, že se nemůžu aspoň na dálku radovat z vnoučat. A už asi nikdy nebudu moct, protože včera jsem ho jako vždycky popíchla, jestli si to nerozmyslel, ale on se jen začal smát: „Mami, prosím tě, však víš, že mi je tady s divokými zvířaty okolo srubu líp, než kdybych měl uvnitř nějakou ženskou, kterou bych na rozdíl od nich nemohl zahnat, až by mi začala jít na nervy.“

Jenomže potom mi začal vykládat, jak to teď mají těžké s tím spolkem na podporu chudých rodin. Málo sponzorů, málo opory ve společnosti, na klasickou normální rodinu se dneska kouká pomalu jako na nějaký přežitek ze středověku a prakticky nikoho to nezajímá. „Jo, mami,“ postesknul si mi ten můj přerostlej holomek synátor, „když si nějaká vyhaslá pornohvězda začne stěžovat, jak ji před čtyřiceti léty nutil producent násilím vydělávat těžký prachy, tak jsou toho hned plný noviny a ten producent si může pomalu začít chystat mašli na půdě. Nedávno jsme tady měli místní aféru, nějaká prodavačka oděvů si stěžovala na svýho šéfa, že ji prý urazil před ostatními, když se jí dovolil zeptat, jestli považuje za normální svůj sex, který dělala s krejčovskou pannou v zázemí prodejny v pracovní době. Původně ji chtěl vyhodit, ale nakonec pod nátlakem veřejnosti letěl on, táta od čtyř dětí. Jenomže, mámo,“ pokračovat ten můj kluk, „nedávno jsme vyhlásili sbírku, abysme mohli finančně pomoct mladý rodině s těžce nemocným dítětem, ale krom pár seniorů to většinu lidí nezajímá.“

Honzo, jak mi tohle všechno Vašek povídal, tak mi došlo, že je to dneska prakticky na celým světě stejný. Přitom mě napadlo, že když bude ten mezinárodní den rodiny, tak těm mladým za oceánem s nemocným děckem pošlu aspoň symbolický tři tisícovky. Vytáhla jsem z Vaška podrobnosti, cukal se, protestoval, abych si nedělala škodu, ale nakonec byl rád a dokonce ani můj Franta mi nevynadal a řeknul, že by udělal to samý. Já vím, že pro ně je to jen pár pitomejch dolarů, ale snad jim to trochu pomůže a mě samotnou to zahřálo u srdce, když nemám vlastní vnoučata, pro která bych mohla něco dělat.

***

Maruška zmlkla, zaleskly se jí oči a po chvilce dodala: „Jsem hloupá stará nostalgická bába, viď Honzo? Jestli mě chceš trochu potěšit, ukaž mi fotky svých vnoučat, určitě máš nějaké nové.“

Už dávno vím, že v téhle přehnané sebekritice je Maruška mistryně, vážně ji myslí jen napůl a hlavně si říká o kompliment. „Jsi hodná holka, Maruško, kéž by takový byl každý a já bych moc rád, aby z těch našich mrňat jednou vyrostli právě takoví lidé, jako jsi ty,“ pokynul jsem té vzácné krásné zralé dámě, aby si ke mně přisedla blíž. Nu a pak už jsme se oba usmívali nad mobilem, kde bylo vidět, jak náš dvouletý vnouček veledůležitě a soustředěně přilévá vodu mamince do těsta na koláč, zatímco jeho ani ne roční sestřička bedlivě sleduje toto počínání z tatínkova náručí.

Káva byla dopitá, zákusek snědený a my se nakonec s Maruškou shodli, že bez ohledu na nějaký mezinárodní den strávíme nadcházející víkend v rodinném duchu. Mě a Soňu navštíví ti naši mladí a ona s Frantou vyrazí do Jižních Čech za osmdesátiletou maminkou. A za jejím kříženým vlčákem Robertem, vždyť tihle čtyřnozí chlupáči do našich rodin přece taky patří.