Je sex mezi mužem a ženou ještě normální?

V pátek jsem cestou k metru náhodou vyslechl útržek partnerské hádky. Tedy spíš než o klasickou hádku šlo o vyčítavý monolog, v němž jedna strana sporu měla té druhé straně za zlé nevěru.

Byli to dva mladí muži, přičemž ten, jemuž bylo vyčítáno, musel tomu vyčítajícímu svou nevěru nějakým způsobem před nedávnem prozradit. Nebylo jasné, jestli se nějak podřekl a udělal to omylem nebo jestli šlo o úmysl a chtěl tak svého partnera ranit, případně se ho zbavit.

Celkem jsem pospíchal, dvojici došel, předešel a po několika dalších vteřinách ztratil z doslechu, takže jsem stačil zaslechnout jenom pár vět. Mezi větami byly kratičké pauzy, jakoby řečník očekával reakci protistrany, ale žádné se nedočkal.

Jo jasně, cizí hovory se poslouchat nemají, to máte pravdu. Ale tohle byl dost mazec, tak vynechám jména a trochu to upravím, stejně v originále byly některé výrazy zde v tomto prostředí nepublikovatelné.

„Člověče, proč jsi mi to vykládal, tos nemoh radši držet hubu?“

„Uvědomuješ si, jak jsi mě ranil, když si mi to řekl do vočí?“

„Kdyby to bylo aspoň s chlapem, tak bych to snad dokázal nějak skousnout, ale se ženskou?“

„Vod teďka se tě budu štítit a nedokážu se tě už ani dotknout, rozumíš?“

„Já se vod tebe budu muset vodstěhovat, chápeš to vůbec?“

„Ty vole, tys souložil se ženskou, copak je to normální?“

Víc jsem toho neslyšel, zalezl jsem do vestibulu metra a ti dva šli dál po chodníku někam pryč. Na první pohled tedy asi prudký a smutný konec jednoho partnerského vztahu, do kterého na začátku minimálně jeden nebo možná oba dva vkládali spoustu nadějí. Takový běžný případ, kterých dnes kolem sebe bohužel vídáme každý den spousty. Jenže...

Ono se říká „sejde z očí, sejde z mysli,“ ale v mém případě to rozhodně neplatilo a přimělo mě to k zamyšlení. K úvahám, co je a co není normální.

V dnešní moderní době, ve které se snažíme tolerovat odlišnosti různého druhu, je pojem normálnosti značně relativní. Řeknu to radši líp česky, co je normální pro jednoho, není normální pro druhého a naopak.

Několikrát jsem se v životě setkal s případem, kdy homosexuální nevěra nebo už jen představa případné takové nevěry partnera v heterosexuálním vztahu byla pro někoho zcela neúnosná. Jeden můj dávný kolega se pokusil o sebevraždu poté, co mu žena utekla s jinou ženou. Naštěstí ho tehdy zachránili, on se po čase znova oženil, ale hořká stopa v něm zůstala navždy. Nebo před mnoha léty se mi jedna známá svěřila, že podezírá svého manžela z nevěry, protože ji začal zanedbávat v intimní oblasti. Tehdy doslova řekla, že by mu byla schopna odpustit normální úlet, ale pokud by se dozvěděla, že si něco začal s chlapem, už by se na něj nedokázala ani podívat. Vidíte, zase to proklaté slovo „normální.“ No, tehdy se naštěstí ukázalo, že její manžel měl jenom nějaké problémy v práci, po jejichž vyřešení se jejich manželský sex stabilizoval.

Dovedu si představit, že podobným způsobem to vnímají i homosexuální partneři. Že ti tolerantnější dokážou snést a odpustit úlet s jiným člověkem stejného pohlaví, ale že sex jejich partnera (partnerky) s osobou opačného pohlaví je pro ně neúnosný.

Snad právě v tomhle spočívá kus té normality dnešní moderní tolerantní doby, i když ani tak to není pro každého jednoduché. Jsou lidé, kteří se na počátku svého sexuálního života hledají. Nemají jistotu o své vlastní orientaci, chtějí být „normální“ klasickým způsobem, ožení se nebo vdají s člověkem opačného pohlaví a pořídí si s ním potomstvo. Pak se najednou najdou, zjistí svou homosexualitu a rázem se dostanou do problému, který se nedá uspokojivě vyřešit pro obě strany.

Mají v zásadě dvě možnosti. Buď odejít od svého dosavadního partnera opačného pohlaví k partnerovi stejného pohlaví (případně přitom sami sebe nechat předělat). Tím ovšem toho původního raní takovým způsobem, jak jsem psal o kousek výš o svém dávném kolegovi. Nebo se zapřou a ve jménu rodiny žijí s někým, s kým mají sex proti své vůli, případně se manželskému sexu vyhýbají. Tedy podezření té mé známé, které se tehdy naštěstí nepotvrdilo.

Každopádně je to složité a rozvodů nebo rozchodů je dnes příliš mnoho. Tedy na můj vkus mnoho, možná to vidíte jinak. Závěrem si tedy dovolím ještě trochu jinou definici toho, co je a co není normální.

Pokud si někdo nechce jen tak „letně zašpásovat“ a vstupuje do vážného vztahu, mělo by pro něj být normální počítat, že v něm vydrží spoustu let, ne-li celý život. Umět si ten vztah pěstovat a dokázat za něj i bojovat ve chvílích, když se ocitne v ohrožení. A ne tak, jak mi s údivem v očích tlumočila má drahá polovice větu, odposlechnutou v čekárně u doktora: „Zrovna jsem se v pondělí vdala, ale já to tak neberu, stejně půjdem možná za pár let od sebe.“

Odpusťte mi, jestli vám to připadá jako moralizování, asi nejsem dnešní, jiný už zřejmě nebudu a držím se dávného úsloví, že „člověk se žení pro život a ne pro rozvod.“ Ale ať už to s těmi dvěma od metra, dopadne jakkoli, jednu věc bych jim přál. Přál bych jim, aby si i oni nakonec dokázali najít takové partnerské štěstí, které bude v jejich očích normální.