Je normální, aby chlap v padesáti zblbnul?

„Myslíš si, že je normální, aby chlap v padesáti létech úplně zblbnul?“ Zeptala se mě Maruška, sotva jsme stačili usednout do pohodlných křesílek při dalším cukrárenském setkání nad kávou a větrníkem.

„No, Maruško, normální to není, ale bohužel se to občas stává,“ odpověděl jsem své kamarádce. „Stačí, aby měl víc peněz než zodpovědnosti vůči své rodině a sbalila ho nějaká mladá zlatokopka, se kterou mu to najednou začne fungovat líp než s jeho stárnoucí okoukanou manželkou.“

„Ale ne, Honzo, sice máš možná pravdu, ale já jsem to myslela úplně jinak,“ vyvedla mě Maruška z omylu a zatvářila se účastně, jakoby mluvila s naprostým nedovtipou. Moc jí to v její plnoštíhlé kráse slušelo.

„Promiň, má drahá, ale tobě to dneska zase tak náramně sekne, že jsem z toho pro změnu asi úplně zblbnul já,“ pokusil jsem se o nevinný úhybný kompliment.

„Ale no jó, vždyť já vím, dík. Netuším, jestli to myslíš vážně, ale i tak mě to vždycky potěší. Teď však chvilku poslouchej, abych tě uvedla do obrazu a tys mi mohl odpovědět, jestli je to normální.“

Poté si Maruška jako obvykle velice zvolna uždibla sousto zákusku, zapila ho lůčkem kávy, spokojeně pokývala hlavou a dala se do vyprávění.

***

Mám na mysli Leoše. To je manžel maminčiny sousedky Jarušky v Jižních Čechách. Znám ji už ze svého dětství, když jsem tam vyrůstala, ona je o víc jak deset let mladší než já a pamatuju si ji už jako mrně a pak školačku. Tu chalupu má Jaruška po rodičích, kteří se k stáru odstěhovali do nedalekého města do domu s pečovatelskou službou. Leoš se k ní asi před dvaceti léty přistěhoval z podnájmu z bytovky za rybníkem. Děti měli celkem pozdě, kluka a holku, obě studují, dojíždějí na střední školu. Tak to víš, že se u nich pokaždé stavím, když jedu za maminkou, vždycky to byla taková pohodová dvojka, on pracoval jako obchoďák a ona dělá účtařinu. Jenomže předloni na konci roku přišel Leoš o práci, vyhodili ho pro nadbytečnost.

„Jarko, taky bys mohla nosit z práce víc než tu svoji almužnu,“ obořil se loni na jaře Leoš na tu svou, když jsem byla akorát u nich a bavili jsme se o penězích.

Tohle mě úplně vyrazilo dech, Honzo, znáš mě a víš, že nechodím pro slovo daleko. Zvlášť, když je mi jasné, že Jarka dělá prakticky všechno v domácnosti, dohlíží na ty jejich puberťáky a ještě k tomu na rozdíl od něj chodí do práce. Zatímco on se leda tak jakž takž nic moc stará o zahrádku. A tak jsem mu odsekla: „A co jako nosíš domu ty, chytráku? Nic, viď, měl bys bejt tááákhle maličkej.“ A naznačila jsem palcem a ukazovákem velikost pidimužíka, proti němuž jsou zahradní trpaslíci úplní obři.

„Jak maličkej? Co maličkej? Vždyť přece mám devítiměsíční odstupný, který je větší než celej ten její plat!“ Naježil se Leoš. Tak jsem se ho zeptala, jestli si aspoň hledá něco jiného, načež on opáčil, že na to má času dost, otočil se na podpatku a zaplul do chalupy. Tehdy se na mě Jaruška vděčně a smutně usmála, čímž jsme to celé uzavřely a já šla zalévat rajčata.

Tehdy jsem to ještě dokázala nějak překousnout, a jelikož je, teda byl Leoš splachovací, bavili jsme se spolu dál celkem normálně, jen jsem se vyhýbala tématu jeho zaměstnání. Zato Jarušky jsem se občas zeptala, jestli si už něco našel, a když mi opakovaně odpovídala, že ani pořádně nehledá, tak jsem s tím přestala, abych jí nejitřila nervy. Jenomže mezitím, hlavně v poslední době jsem si všimla, jak Leoš postupně schází. Přestal si nechat stříhat vlasy, takže vypadá jako vodník... Teda ne vodník, ti nemívají plnovous, ale to Leoš jo, takový neudržovaný, že by v něm mohl hostit roj včel, jako to míval Rumcajs. Skoro ho nevídám a jejich zahrádka pustne, už se asi nestará ani o ni, a Jaruška ji prostě při tom všem nestíhá. A snad ani nemusím říkat, že mu už dávno došlo to jeho slavné odstupné, měsíce si dokážeš spočítat sám.

Všechno vyvrcholilo před pár týdny, když jsem vytáhla Jarušku do vedlejšího města na trhy na náměstí. Já koupila pár drobností, ona nic, jen se tak smutně rozhlížela, tak mi to nedalo a vzala jsem ji na kus řeči ke stánku s občerstvením. Sedli jsme na lavici, já ji jen tak pobídla pohledem a ona se sama začala svěřovat. Řekla, že je to čím dál horší, že to sama stěží utáhne, jede z našetřených zásob a netuší, co bude dělat, až dojdou. Leoš pořád nic, jen sedí doma, občas se tváří, jakoby nějakou práci hledal přes počítač, ale moc tomu nedává, spíš jenom mastí hry.

„Holka, tohle je na psychologa, ne-li na psychiatra, uvažovali jste o tom?“ Zeptala jsem se.

„No jasně, to já vím, ale s ním nehnu, odmítá se o tom se mnou bavit.“

„A jak na to reagují děti?“ Vyzvídala jsem dál.

„Je jim to oběma trapné, občas si do něj rejpnou, ale on na ně pokaždé vyjede.“

A pak mě to napadlo. Ztišila jsem hlas, spiklenecky mrkla a řekla: „Jaruš, tak holt budeš muset použít ženské zbraně a odmítat mu manželský sex, dokud nezačne chodit do práce.“

Myslela jsem si přitom, jaká jsem chytrá, a jak jsem to vykoumala, jenomže Jaruška si jen povzdechla: „Ale Marienko, co tě nemá, vždyť já už nejmíň půl roku nevím, co to slovo znamená, on prostě ztratil zájem.“

To mě dočista dostalo. Jarce jsem řekla, ať se na mě obrátí kdykoli a s čímkoli, že jí ráda pomůžu, jak budu moct. Ale na něj jsem byla až tak naštvaná, že jsem hned druhý den zaběhla k nim a hezky napřímo mu mezi čtyřma očima vmetla bez servítků do tváře: „To seš ňákej chlap, ty pitomče, copak nevíš, že zásadní povinností mužskýho je postarat se o rodinu? A o svou ženskou, dyť se podívej na sebe a na ni, každej druhej by ti ji mohl závidět. A z čeho asi tak hodláš dál žít, proboha?“

No, Honzo, jak jsem byla rozparáděná, řekla jsem mu toho ještě víc, ale on se jen vytáčel a mlžil. Že prý rodinu mají živit oba, že má zásoby a že to začne řešit, až mu dojdou. Tak jsme se pohádali, ještě jsem mu vmetla do tváře, co jsem věděla od Jarky, že totiž ty slavné zásoby nejsou jeho, ale její a že on je zralej pro cvokhaus. Pak jsem práskla dveřma a od té doby se přede mnou Leoš schovává. Zkrátka jsem doufala, že se mi ho podaří vyhecovat, aby se konečně vzpamatoval, ale nevyšlo to.

No a teď mi teda laskavě řekni, jestli je tohle normální a taky jestli to má vůbec nějaké řešení.

***

Tak. A bylo. Maruška zrudla ve tváři, nikoli od horka, neb v cukrárně byl díky klimošce příjemný chládek. Mlčela a vyzývavě mi koukala do očí, co já s tím. Rozčilením sice ještě víc zkrásněla, ale to nebylo nic platné ani jednomu z nás.

„Normální to není, Maruško, je to úplně v prdeli, promiň mi ten výraz, a je dočista jedno, jestli takhle člověk zblbne, když je mu pětadvacet nebo šedesát, pokud má za někoho zodpovědnost. Možná má syndrom vyhoření, čert ví, tomu já nerozumím. Jediné, co mě napadá, je dokopat ho k doktorům, ale i tak, pokud se stane zázrak a on tam půjde, bude to běh na hodně dlouhou trať. Nebo ho vzít za ty jeho vodnické vlasy a třást mu palicí tak dlouho, dokud se mu v ní konečně nerozsvítí. Odpust to byla nemístná sranda, ale já fakt nevím a napadá mě, jestli by pro Jarku nakonec nebylo lepší se s ním rozvést, než se on zadluží a stáhne ji s sebou.“

„Honzo, asi máš pravdu, a teď promiň ty mně, co ti povím, jediné zvrácené potěšení mám z toho, že ses naštval úplně stejně jako já. Ale dost toho, řeknu ti upřímně, že Jaruška je z toho nešťastná a mně je jí moc líto. Je to férová holka, za kterou bych dala ruku do ohně, vždyť ji znám už od mimina, a než aby se potopila, tak ji přinejhorším klidně založím. A ty mně, starý bábě promiň, jestli jsem ti svými řečmi pokazila den, slibuju, že příště ti povykládám něco veselejšího.“

„Má mladá vznešená dámo,“ sáhl jsem po těžším kalibru těsně, než jsme se rozešli do svých domovů, „jste formát a já si nesmírně vážím vašeho přátelství.“ Načež jsem povstal, uklonil se, obřadně jí políbil ručku a vykouzlil tak na její tváři za celé pozdní odpoledne aspoň jedno jediné opatrné pousmání.