Je libo do metra v trenkách?

Zrovna před chvilkou jsem jednoho takového potkal. Vagon byl poloprázdný, ale jeho nenapadlo nic jiného, než si přisednout vedle mě. Nemyslím si o sobě, že bych byl nějaká citlivka, ale jeho upocené záhyby tuku, přetékající až na mě jakmile začal usínat, zkombinované s odérem vyčpělého piva, mě vyhnaly ze sedačky.

Chápu, že venku je horko a nikomu se nechce zrovna do zimníku, ale takovíto lidé by měli být soudní, a brát ohledy na své okolí, zejména, když přijdou někam, kde se člověk náhodnému fyzickému kontaktu nemůže vyhnout. Snad i ty trenky bych byl schopný skousnout, kdyby je na sobě nemělo upocené prasátko, které se rozhodlo udělat si z mého ramene polštářek pro své příjemné podnapilé poklimbávání.

V nedávné vlně třicetistupňových veder se mi stalo něco podobného, v tramvaji jsem „utrpěl“ blízký kontakt, tentokrát s osobou ženského pohlaví. Měla toho sice na sobě víc, než ten dnešní spáč, ale „vůni“ svého zřejmě celý týden nošeného propoceného oblečení se snažila přebít silným těžkým parfémem. Výsledný odér byl takového kalibru, až jsem se divil, že nezpovyrážel okna toho kolejového dopravního prostředku. Raději jsem se také pakoval pryč, nevěděl jsem totiž, jak bych pak doma vysvětlil to, co by se mi vpilo do oblečení.

Vím, že to pro mnohé lidi není jednoduché, některé příroda obdarovala potem přímo nezáviděníhodným. Ale buďme, prosím, ohleduplní, a mějme na paměti, že naše okolí má nosy, které nelze dost dobře vypnout ani zavřít. Jsem přesvědčený o tom, že stačí málo, a člověk nemusí být zrovna nagelovaný metrosexuál, aby cestovaní v jeho blízkosti bylo snesitelné.