Jaký máš pocit, když je ti těch sedmdesát?

Je tady mezi námi jeden takový bloger, kterému není nic svaté. Buď píše drobné příběhy ze života a dělá si ze všeho legrácky, anebo naopak vyrábí těžké vztahové články, až by se nad osudy jejich hrdinů jeden rozbrečel.

Jeho manželka ho občas provokuje otázkou: „Tak kolik ti v tom tentokrát zase umřelo lidí?“

On na ni pohlédne s úsměvem a odpoví: „tři.“ Nebo: „čtyři.“

Ona zakroutí hlavou a hned se ptá dál: „Proč to děláš?“

Trochu toho blogera podezírám, že své čtenáře dojímá naschvál a mne si ruce s představou, jak mu nad jeho výtvory slzí. Jenomže to on nepřizná a své choti odpoví: „Víš, má drahá, život je plný negativ a starostí, lidé na sebe nevraží, zoufají nad vlastním osudem, někdy nevědí, co bude dál. Proto si myslím, že je občas potřeba jim předhodit příběh, který je sice na jedné straně smutný a těžký, ale v závěru, pokud to aspoň trošku jde, skončí happy endem. Jen ať se čtenáři napřed dojmou, aby si nakonec mohli užít aspoň trochu toho pomyslného štěstí.“

„Spíš vymyšleného než pomyslného, nemyslíš?“ Zahraje si jeho choť s češtinou.

„Budeš se divit, má milá, sice nepopírám, že si občas něco úplně vybachořím, ale většinou se snažím psát podle skutečných příběhů,“ dušuje se ten bloger.

Nerad bych o něm mluvil obecně, aby si mé řádky někdo nevztáhnul na sebe. Proto vám prozradím, jak ho poznáte. Jednoduše, na profilovce má na sobě červené pruhované tričko, v náručí šedobílou kočku a trochu přihlouple se usmívá. Už víte? Tak si na něj ukažte prstem, na mezulána jednoho.

Nu a představte si, že tomuhle blogerovi bylo před nedávnem sedmdesát. Holt co naděláš, roly nezastavíš. Dávno, pradávno tomu, co ho jednou na začátku prosince přenesl čert, vysypal ho z pytle s bramborami a uhlím, a zapomněl na něj. No a podle toho to taky vypadá, ten bloger je samá srandička, nic mu není svaté a navíc je strašně na ženské. Tedy hlavně na tu svou, která ho životem provází už strašně dlouho, a pak taky třeba na Marušku.

To mi připomíná, že se vás musím zeptat, jestli znáte seriál „Jen počkej, zajíci“ nebo „Tom a Jerry?“ Když jsem se na děj kdysi díval, kladl jsem si otázku, kdy už konečně onen krvelačný predátor, ta šelma proradná vlk nebo kocour svou oběť zajíce či myšku chytí a dá si ji ke svačince. Nu a vidíte, nikdy nechytil, vždy ho ten malý tvoreček nějak přelstil. A Maruška? Tak to je něco podobného, náš bloger jí pořád skládá komplimenty, jaká je krásně zrale oble přitažlivá a vzrušující. A ona, než aby ho moderně zažalovala za obtěžování, tak se jí to líbí, směje se a většinou s ním zaflirtuje nějakou peprnou replikou. Pokud si kladete otázku, jestli ten bloger svou Marušku někdy doopravdy „uloví“ a skončí s ní v posteli, tak se obávám, že se nedočkáte. Je sice na ženské, ale podobně jako s Maruškou to má i s ostatními, holky nedělejte si naději.

Ale zpět k tématu, mladí lidé si často nedovedou dost dobře představit, jaké to je zrát, zrát a být zralý (já vím, ale pochopte, slova stárnout a starý nepoužiju, časem poznáte proč). A tak, když bylo našemu blogerovi padesát, leckdo se ho zeptal, jak se coby čerstvý držitel tohoto kulatého věku cítí. Něco podobného se pak opakovalo o deset let později.

Napoprvé náš bloger odpověděl, že padesátka je krásný věk, protože teprve v ní začíná ten opravdový život. Napodruhé si vzpomněl na jednoho svého dávného kamaráda, který byl kdysi v daleké cizině a vyprávěl, že tamní lidé mají zakázáno pít alkohol. Někde v primitivní vesničce ho místní muž pozval k sobě na večeři, pohostil prostým jídlem, pak odněkud vyčaroval místní pálenku a nalil dvě sklínky se slovy: „Vy jste cizinec, můžete si dát. A já také, protože mi bylo před týdnem šedesát, tak už smím.“ Nu a náš bloger zopakoval svou deset let starou odpověď jen s drobnou obměnou, že totiž skutečný život začíná až v šedesáti. Tak co, těšíte se, vy mladší?

No jo, jenomže loni na začátku prosince zas chodil čert s Mikulášem, našeho blogera si sice zpátky do pekla neodnesl, ale nakreslil mu na hřbet další desítku. A lidé se ho opět začali ptát: „Tak co, chlape, jak se ti žije se sedmdesátkou na krku?“

Tentokrát se náš bloger na chvilku zamyslel, pak se usmál a odpověděl otázkou: „Kamaráde, teď už to vnímám jinak, umíš hrát mariáš? Jestli ano, tak to víš, když ne, tak poslouchej. Mariáš, zvlášť ten licitovaný je hra králů a jeho nejvyšší figurou jsou dvě sedmy. Nu a představ si, že já teď najednou ty dvě sedmy mám.“

„Dvě, jak to?“

„První na začátku svého věku a druhou pomyslnou, protože přesluhuju sedmým rokem. No, řekni sám, můžu se cítit jinak než král?“

***

Ale teď vážně, přátelé. Věk je jen číslo, člověk může být zralý, ba přezrálý, ale starý je jen tehdy, když se tak cítí. Pokud žijete se smyslem pro humor, se srdcem otevřeným svým bližním a pozitivním pohledem, nikdy doopravdy nezestárnete.

Ne, nemyslete si, to není jen klišé, takhle fungují mezilidské vztahy i vlastní podvědomí. Když si vám někdo na něco postěžuje, zamračíte se na něj a přitakáte mu, že je všechno špatně? Pokud ano, utvrdíte ho v jeho pesimizmu a nijak mu nepomůžete. Když se však usmějete, pokusíte se jeho problém obrátit aspoň trochu v humor a řeknete: „neboj, bojuj jako lev, všechno bude zas dobré,“ dodáte mu naději a optimizmus.

Když vás samotné něco trápí a vy si řeknete: „jo, je to v prdeli,“ tak vaše podvědomí, které nepřemýšlí a jen se slepě snaží poslouchat vaše myšlenky, si řekne: „On chce, aby to bylo v prdeli, já mu pomůžu.“ A v případě nemoci přitlumí váš imunitní systém či zpomalí hojení, v případě jiného problému podprahově, tak že si to ani neuvědomíte, směruje vaše konání k neúspěchu.

A přesně obráceně, pokud se ke svému trápení postavíte pozitivně s tím, že to nic není a bude zas dobře, vaše podvědomí vám pomůže, co bude v jeho silách. Zburcuje organizmus k imunitě, hojivým, či podobným procesům, případně vás jaksi podprahově vede za ruku v rozhodování a konání. Nevěříte? Nemusíte, ono to taky není všespasitelné a některé věci to prostě nezlomí, ale v mnohém to funguje nebo aspoň pomáhá. Pořád nevěříte? Tak se koukněte na toho protivného blohera s kočkou v náručí, je mu sedmdesát, už by se mohl dávno odebrat do starého železa, ale on nechce. Proč? Protože ho pořád baví to, jak žije a co dělá, bohužel včetně psaní těch jeho článků, kterými vás tady bude prudit dál a dál.

A klidně se zařiďte podle něj, pruďte... totoiž ne, chci říct, berte život s humorem, nadhledem, optimizmem a dobrou myslí, je to fajn.

PS: Promiňte, že jsem to vzal dneska tak trochu vážně, slibuju, že příště své pasní poněkud odlehčím. Tedy pokud si z vás zase nevystřelím nějakou ich formou, ve které nepoznáte, jestli je to o mně nebo někom jiném. Tak pro dnešek ahoj a krásný, optimistický, pozitivní, prostě bezva den vinšuju vám všem.