Jako zhrzená milenka

„Srazil ses někdy v životě se zhrzenou milenkou?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku při našem minulem posezení v cukrárně. Venku fičelo jako o závod a ona měla lehce rozcuchané vlasy, takže vypadla jako roztomilá rošťanda.

Na nečekané otázky je nejlepší odpovídat humorně s lehkým popíchnutím, a tak jsem se ozval: „Bohužel jsem neměl tu čest, má dámo z nejkrásnějších, ty sned ano?“

Čekal jsem podobnou reakci s jemným hrotem, ale Maruška se zarazila, a pak se pokusila říct dvě věci najednou: „Rozhodně nemáš čeho litovat, Honzo, taková by ti byla schopná pěkně zavařit, že bys kvůli ní nemohl spát. A... ale budeš se divit, já tu zkušenost udělala a nikomu bych to nepřála.

„Ale Maruško, ty přece nejsi...“ pověsil jsem překvapeně konec věty do vzduchu nad cukrárenský stolek.

„No, to si piš, že nejsem na ženské,“ skoro se rozzlobila moje společnice. „Ono je to trochu složitější, poslouchej.“

Maruška se jako před každým svým vyprávěním pomaličku napila kávy, dlouze požvýkala sousto větrníku, a teprve potom spustila.

***

S Lenkou jsem se seznámila, když jsme si předloni v létě s Frantou zajeli na víkendový výlet do jednoho penzionu na Vysočině. Ona tam byla sama, sedli jsme si k jednomu stolu, slovo dalo slovo a ukázala se jedna překvapivá věc. Že jsme se totiž obě narodily v úplně stejný den, tak jsme to vzaly jako hru osudu, a že se jako začneme kamarádit.

„Rozvedená nejsem, ale s manželem nebydlím, on se odstěhoval na chalupu po svých rodičích,“ vyprávěla mi, když jsme spolu poprvé zašly už tady v Praze na kafe. Byla strašně upovídaná, začala mi barvitě líčit, kolik v životě poznala chlapů a zacházela do takových detailů, až jsem se sama styděla a musela ji utnout. Když zjistila, že na nějaké milostné svěřovánky nejsem stavěná, přešla ke své rodině, má tři děti, se kterými pořádá pravidelné sedánky, na nichž ona všechno diriguje. Pak se přesunula k práci a vyprávěla, jak dělá z domova sama na sebe účtařinu pro spoustu lidí a firem, a jak je pro ně důležitá. No, já se pomalu nedostala ke slovu, ale budiž. Lenka v sobě měla specifický, lehce ironický humor, takže jsem se navzdory všemu bavila a nebránila se dalšímu setkání.

„Lenko, tak fajn, příště bychom mohly zajet někam na výlet, zavoláme si,“ zvesela jsem jí navrhla, když jsme se loučily. Jenomže ona prohlásila, že nerada telefonuje a dává přednost písemné domluvě. Já to přijala, že si teda budeme mailovat a posílat esemesky. Jak ta její poněkud sebestředná upovídanost, tak i neochota telefonovat mě sice trochu zarazila, ale neřešila jsem to. Řekla jsem si, že každý jsme holt nějaký a možná i jí na mně něco tak úplně nesedí. Prostě nemůžeme být úplně stejné, přestože jsme vlastně nepravá dvojčata.

Jakkoli svého Frantu i po těch strašně moc létech pořád miluju a už asi nikdy nepřestanu, chápu, že si oba občas potřebujeme od sebe trochu odpočinout. A tak jsme si s Lenkou udělaly výlet ve dvou jednou do Jaroměře, podruhé do Tábora, a pak zase někam jinam, vždycky jen na jeden den. Ono stejně pokaždé dost dlouho trvalo, než jsme se shodly na termínu, ona měla hodně práce a své pravidelné rodinné dýchánky, já pro změnu často jezdila za maminkou a mívala program s Frantou. Ale když už jsme někam vyjely, tak jsme si to užily, památky a tak, a nakonec nějaká společná témata na povídání jsme našly vždycky. Zajímavé to bylo s financemi, žádné takové jednou to jde za mnou, podruhé za tebou, Lenka vždycky všechno spočítala do halíře, i třeba různá jídla v restauracích a chtěla, abychom to přesně vyrovnaly. No, já si řekla, proč ne, když je ta účetní, tak je na to asi zvyklá, a navíc pořádek přece dělá přátele.

Jednou jsme se dohodly, že zajdeme na výstavu a já Lence pár dní před tím napsala, jestli by jí nevadilo, kdybych vzala Frantu s sebou. Odepsala, že nevadilo, ale pak se mi na poslední chvíli omluvila, že dostala chřipku a nemlže přijít. OK, to se stává, popřála jsem jí, ať se brzo uzdraví a nakonec šla s Frantou sama. Běžná situace, na které by nebylo nic zvláštního, kdybych hned příští den čirou náhodou Lenku nezahlídla, jak si to zvesela a s úsměvem zcela zdravého jedince metelí v centru na tramvaj. Ona mě neviděla, ale celé mě to zarazilo a nechápala jsem, proč se musela vymluvit na nemoc a nemohla mi říct rovnou, že nechce, abych brala Frantu s sebou.

Jak už jsem ti říkala, Honzo, popis detailů svého sexuálního života Lenka na moje přání už vynechala, ale o chlapech jako takových jsme se občas bavily. „Maruško, tvůj Franta mě nepřitahuje, já si potrpím spíš na padouchy,“ řekla mi jednou. Asi toho mého odhadla jako slušňáka už tehdy na Vysočině, když jsme se poznali a ona ho viděla poprvé. A vlastně i naposled. Já to nějak zamluvila, ale Frantovi jsem to pak doma vyslepičila, a to víš, že se smál, až se za břicho popadal. A pěkně jí to vrátil s tím, že by stejně měla smůlu, protože má na jeho vkus moc malej zadek. To jsem se zas musela smát já holka prdelatá, ale samozřejmě jsem ji to neřekla.

Takže jsem Lenku považovala za takovou normální kamarádku, až mi jednoho brzkého rána vyrazila dech esemeskou: „Maruško, ty na úplně mě kašleš. Mezi přáteli je přece normální, že když jeden napíše, tak mu druhý odpoví co nejdřív.“ Já na to zírala jako vrána, rozespale mžourala očima na displej a chvíli nevěděla, která bije. Pak mi to konečně došlo. Lenka mi předminulý večer hodně pozdě poslala mail, já už šla spát, tak jsem si ho jen přečetla s tím, že odpovím druhý den. Jenomže pak jsem měla frmol a dočista na to zapomněla. Tak jsem jí teď honem odepsala taky esemeskou, jak to bylo, že se omlouvám a že se snad nic zlého nestalo.

Jenomže, Honzo, ta moje nechtěná ne zas tak dlouhá prodleva se ukázala jako spouštěč něčeho, o čem jsem neměla nejmenší tušení. Jakoby se v Lenčině mysli nahromadilo bahno vůči mé osobě, které teď protrhlo hráz. Prostě klasik by řekl, že se vyvalily vlny zdola a ukázala se ne širá kola, ale prdel... totiž pravda holá.

Lenka mou omluvu nejen nepřijala, ale navíc mi začala posílat sáhodlouhé vyčítavé sebelítostné maily. Stěžovala si, jak jsem na ni celou dobu kašlala, vždycky mi trvalo století, než jsem se milostivě uráčila zareagovat na její podnět. Vyčítala mi, že při každém setkání jsem se na ni povyšovala neochotou bavit se o jejích věcech a prostě jaká jsem neupřímná sobecká ženská, která si neváží jejího ryzího kamarádství. Sebe přitom vychvalovala pomalu až do nebes, jak to všechno myslela upřímně, ale já ji zradila a zklamala.

To víš, že jsem se chvilku bránila, Honzo, a přitom mi leccos začalo pomalu docházet. Proč byla tak výřečná a rádoby sebejistá? Protože se tím snažila nejen před ostatními, ale hlavně sama před sebou přebít svou vlastní nejistotu. Proč se mnou nechtěla telefonovat? Protože si pokaždé potřebovala pořádně rozmyslet, co mi na dálku sdělí a bála se, že do telefonu by jí mohlo něco ulítnout. Proč se nechtěla sejít i s Frantou? Protože jestli všem těm svým chlapům včetně manžela jednou začala předvádět to samé co teď mně, tak s ní žádný nevydržel a ona mi toho mého nejspíš závidí.

Můžu ti říct, že jsem byla z jejího obratu o sto osmdesát stupňů šokovaná a celé mě to pořádně rozhodilo. Napřed jsem se jí snažila přesvědčit, že to není pravda, ale ona to asi ani nečetla a pokaždé odpověděla jen dalšími výčitkami a ublížeností, div, že mi nevyhrožovala sebevraždou. Prostě by strčila do kapsy i tu nejzhrzenější milenku. Frantovi jsem se s tím průběžně svěřovala, on se dokonce nabídnul, jestli nemá nějak zasáhnout, ale já mu řekla, že tohle si musím vyřídit sama. A taky jsem to nakonec udělala, Honzo, prostě jsem ji odstřihla. Zablokovala její mailovku, telefonní číslo a všechny profily na sítích, kde jsme se nějak potkávaly.

Víš, Honzo, mrzí mě, že jsem přišla o kamarádku a je mi líto, že je taková, hlavně kvůli ní samotné. Nikdy v životě bych jí nepřála nic špatného, ale nedalo se nic dělat, musela jsem ochránit sama sebe a prostě to utnout. Chápeš mě?

***

„Maruško, místopřísežně zde přede svědky prohlašuji,“ pro odlehčení jsem pozdvihl dva prsty, nasadil úřední tón a rozhlédl se po ostatních hostech cukrárny, „že na tobě žádné známky neupřímnosti a sobeckosti neshledávám. Jsi férová holka a máš v sobě lidskosti na rozdávání. Ale jedno ti řeknu, zapiš si za svá roztomilá ouška, že jsi dobře udělala, těmhle lidem se říká upíři, a kdybys Lenku neodstřihla, mohla by tě dočista vysát.“

„Ta ouška ti nedaruju, jen počkej, zajíci,“ rozesmála se konečně Maruška. „A dík, příště snad přijdu s něčím veselejším.“

Vítr za okny cukrárny se konečně trochu utišil a my se za doprovodu drobných dešťových kapiček vydali domů ke svým nejbližším.