Jak zkrotit nepříjemnou ženskou

„Pane Pražáku, nemůžu založit fakturu, nejde mi tam číslo účtu a dost to spěchá. Můžete přijít?!“ Ozvalo se přednaštvaně v telefonu. Měl jsem poslední den před dovolenou, už se viděl někde v českých luzích a hájích, a teď tohle.

Normálně tam máme na řešení takových provozních legrácek jiné borce, ale léto bylo v plném proudu, všichni se váleli někde u moře nebo běhali po horách, tak to holt zbylo na mě. Navíc na druhém konci telefonu seděla paní, říkejme ji pro tento článek třeba Vonásková. Dáma, známá svou tvrdostí a neústupnou povahou, která je pro firmu sice požehnáním, ale přijít s ní do sporu je za trest. Vrátil jsem se tedy v myšlenkách zpátky do reality a s vidinou ne zrovna nejpříjemnějšího pobytí s touhle paní jsem vyrazil.

„Dost, že jdete, už jsem si myslela, že jste cestou usnul. Pojďte sem, já vám to ukážu a předpokládám, že s tím okamžitě něco uděláte!“ Přivítala mě paní Vonásková ve své svatyni. Akorát se vracela od okna ke své židli, k mému překvapení kulhala a navíc měla levou ruku sevřenou v jakési ortéze. Normálně bych se účastně zeptal, co se jí stalo, ale zrovna teď a zrovna v jejím případě jsem tenhle nápad radši zavrhnul.

Ukázala mi na obrazovce rozpracovanou fakturu, do příslušného políčka naťukala číslo účtu, načež formulář zahlásil chybu. Trhla hlavou, zabodla prst do papíru, ze kterého to číslo opisovala, strčila mi to pod nos a zeptala se: „Tak, a co s tím teď provedete?“

Napřed mě navzdory horkým dnem rozpálené kanceláři polil studený pot. „V klidu, hošane, v klidu, už seš dost starej pes, aby sis poradil,“ snažil jsem se uklidnit sám sebe v myšlenkách a zaostřil svůj pohled nejdřív na ten papír a pak na monitor.

Ano, přiznám se, napadlo mě vrátit to paní Vonáskové nějakou trefnou poznámkou o chybě mezi židlí a klávesnicí i s úroky nebo se aspoň hlasitě rozesmát. Ale pak jsem si řekl, že nebudu zvyšovat napětí, které mezi námi panovalo už tak dost vysoké, že málem lítaly jiskry, a zvolil jsem klidnou věcnou variantu: „Paní Vonásková, tadyhle uprostřed je vytištěno 89, kdežto na monitoru máte 98.“

Paní Vonásková nevěřícně vyvalila oči, posunula si brýle, koukla se tam, pak onam, načež zbledla, zrudla, znovu zbledla, opravila údaj a ejhle, formulář číslo účtu přijal. Načež pravila o poznání mírnějším, snad dokonce omluvným tónem: „Dyť jsem to kontrolovala snad stokrát, proboha! Promiňte.“

Co na to říct? Frázi, že se to může stát každému, jsem zavrhl, neb paní Vonásková rozhodně není každý. Ba ani oblíbené a v tomhle případě i pravdivé zaklínadlo žen, jak jim to dneska náramně sluší, jsem nevypustil z úst, protože zrovna tahle dáma by si ho mohla nesprávně vyložit. Tak jsem se nakonec uchýlil k původní myšlence, která mě napadla hned při vstupu do kanceláře, změnil jsem téma a celkem konverzačním tónem prohodil: „To je v pohodě, neřešte. A co se vám vlastně stalo?“

Asi tři vteřiny se nic nedělo, paní Vonásková zřejmě spekulovala, jestli za mou zvědavostí nestojí nějaké postranní úmysly. Pak však možná s vědomím své předchozí chyby kapitulovala do vstřícného svěření. „Ale pane Pražáku, to byste neuhodnul, spadla jsem ze žebříku z hrušně.“

„Vy jste teď na začátku července česala hrušky nebo ořezávala stromy?“ Chtěl jsem se zeptat, ale přišlo mi to netaktní, a tak jsem se zmohl jen na několikavteřinový nechápavý výraz. Paní Vonásková toho využila a sama pokračovala: „Sundávala jsem z toho stromu kotě, malého kocourka, no. Vylezl tam, neuměl sám dolů a vřískal, že jsem to nemohla poslouchat. Tak jsem vytáhla žebřík, vylezla nahoru, vzala ho do rukou, uklouzlo mi to, a jak jsme padali, tak jsem ho držela, aby se mu nic nestalo a natloukla jsem si, no.“

V duchu jsem s jistou dávkou překvapení tenhle hrdinný počin paní Vonáskové ocenil, rázem jsem se ocitl na své kočkařské parketě a zeptal se: „Jé, vy máte kotě?“

„To není moje kotě, já kočky nemusím. Jen se mi přitoulalo na zahradu, bylo vyhublé, tak mi ho přišlo líto a nakrmila jsem ho. No a předvčírem se stalo to s tím stromem. Ale nenechám si ho, to by nebylo nic pro mě, už jsem rozhodila sítě, jestli někomu nepatří, a když se nikdo neozve, tak nevím.“

Třaskavá atmosféra nefunkčního formuláře na práci s fakturami byla tedy zdárně zažehnána, oba jsme se jaksi uklidnili a moje audience u paní Vonáskové se chýlila ke konci. Na závěr jsem jí poradil pár kontaktů na spřátelené útulky, ona jen váhavě pokývala hlavou, čímž to celé skončilo, já se mohl vrátit a v duchu dál chystat na dovolenou.

***

Tohle všechno se přihodilo na začátku července, já se hned následujícího dne odebral do vysněných českých luhů a hájů, a ani po návratu jsem v práci na paní Vonáskovou nějaký čas nenarazil. Potkali jsme se až včera, vracel jsem se z oběda a s vidinou, že si hned uvařím kávu, jsem ji zahlédl, jak na chodbě zabočila mým směrem. Napřed jsem se vylekal, že na mě zase vyrukuje s nějakou neposlušnou fakturou, ale nezvyklý úsměv v její tváři mě natolik zmátl, že jsem nevěděl, co mám od ní čekat.

„Pane Pražáku, tak jsem si ho nakonec nechala!“ Pronesla s rozzářenýma očima.

„Koho?“ Zeptal jsem se nechápavě.

„No Mikeška, přece, to kotě, kvůli kterému jsem spadla ze stromu,“ odpověděla paní Vonásková s výrazem, jak může být někdo tak nedovtipný a ptát se jí na takovou samozřejmost.

A pak spustila slovní vodopád: „Čekala jsem týden, jestli se někdo neozve s tím, že pak zavolám do těch vašich útulků. Jenomže on mě za tu dobu úplně zblbnul. Pořád za mnou coural, na každém kroku se mi otíral o nohy, začal se mnou spát v posteli, při jídle mi sedí na klíně a doma mi vyvádí jednu skopičinu za druhou, že se musím pořád smát. Vždyť já kvůli němu na poslední chvíli zrušila dovolenou, stejně bych se jen sama nudila na pláži, takhle jsem měla aspoň zábavu a společnost. Dala jsem mu jméno Mikeš, protože jakoby z oka vypadl tomu kocourovi v botách, jen ve zmenšeném vydání. Jak jsem dřív neměla ráda kočky, tak teď už je mi jasné, že si ho nechám napořád. Koukejte, tady vám ukážu...“

Načež paní Vonásková vytáhla mobil, asi se mi chtěla pochlubit obrázky svého čtyřnohého společníka, ale ten prokletý přístroj jí akorát zazvonil v ruce. Přijala hovor, řekla jen: „No jo, vždyť už jdu,“ spěšně se se mnou rozloučila, zmizela za rohem chodby a já mohl konečně pokračovat v cestě za svou vytouženou kávou.

Jedno je tedy jisté, jakmile se paní Vonásková k něčemu rozhodne, nikdo nemá šanci to změnit. Mikeš měl kliku a já tuším, že až mě tahle obávaná dáma zas někdy nečekaně zavolá telefonem, nebude to kvůli fakturám.