Jak stará babča zpacifikovala žebráka

Začnu popisem toho žebráka, ať víme, s kým máme tu čest. Občas ho potkávám na trase metra B, výrazně kulhá po vagónu, opírá se o hůl, a když se přitočí k cestujícímu za účelem somrování, nasadí silný parkinsonovský třas.

Na první pohled tedy vypadá tenhle sotva padesátiletý chlapík dost uboze, že byste mu dali pětník. Mnozí cestující to dělávají, a to si pište, že nejde jen o ten pěťák, který už ostatně ani neexistuje. No jo, jenomže já už ho taky párkrát zahlídnul, když šel na svou žebrací šichtu nebo z ní. V takových případech si to metelí po nástupišti, neřku-li po schodech, nekulhá, s hůlkou si pohazuje a po jeho třasu není ani památky.

Tak, a teď už k věci. Minulý čtvrtek odpoledne jsem v centru nastoupil do béčka a usednul na samostatné sedadlo trojsedačky na konci jednoho z vagónů. Naproti mně seděla malá, tak pětiletá holčička a vedle ní babča. Šedovlasá vrásčitá dáma v decentně tmavých šatech, věkem k osmdesátce, s čiperným výrazem ve tváři a s očima jako dva hnědé korálky.

„Babičko, viď, že mi na Palmovce koupíš banánek v čokoládě, když jsem dnes snědla celý oběd?“ Zažadonila dívenka u své prarodičky.

„Asi jsem něco přeslechla,“ odpověděla babča a nasadila vyčkávací výraz.

„Prosím,“ dodala vnučka ono kouzelné slůvko.

„To víš, že koupím, Moničko,“ roztála prarodička do širokého úsměvu.

„A sobě ho taky koupíš?“

„Sobě ne, Moni, musíme šetřit, však víš. Já se bez něj klidně obejdu,“ uzavřela babča krátký dialog.

Byli jsme akorát někde za Florencí a na scéně se objevil zmíněný žebrák. Kulhavým krokem dopajdal až k nám, napřed se otočil k ženě středního věku, sedící přes uličku a začal cosi drmolit. Paní zvedla oči od knížky, obdařila ho soucitným pohledem, zašátrala v kabelce a dala mu nějaké mince. On zahuhlal cosi, co asi považoval za poděkování, strčil mince do kapsy a udělal otočku. Nevím, jestli ji měl nacvičenou z domova, ale dal si fakt záležet, že to v neznalém pozorovateli mohlo vzbudit dojem, jakoby při svém obratu málem upadnul.

Pak oslovil babču: „Pa... paninko, neměla byste pár dro... drobných pro chudáka mrz... mrzáka?“ Koktáním zjevně doplnil výrazný třas pro zvýšení celkového efektu svého vystoupení.

Babča ho zlomek vteřiny hodnotila svýma korálkovýma očima. Pak se zamračila a překvapivě zvučným hlasem pravila: „Mladíče, není vám hanba škemrat peníze od staré báby, která s mizerným důchodem podporuje dceru samoživitelku a sama sotva vyjde s penězi? Nedávno jsem vás viděla běžet ze schodů, jenom to tady přede všemi hrajete a nic vám není. Měl byste se stydět!“ Zmlkla a probodla ho pohledem.

„E..., e..., e..., promiňte,“ kapituloval somrák po přímém slovním direktu té odvážné zralé dámy. Metro akorát stálo ve stanici, on najednou zapomněl na třas i kulhání a spěšně svižným krokem opustil vagón.

Paní s knížkou, sedící přes uličku rezignovaně pokrčila rameny, dala si ruku před ústa a pronesla cosi, co znělo jako: „Já hloupá.“ Scénka vyrušila i několik dalších lidí v blízkém okolí, ti nyní překvapenými pohledy těkali z babči na žebráka, mizícího na nástupišti za nejbližším sloupem.

Vlak se znovu rozjel a zvířená atmosféra uvnitř našeho vagónu se opět zklidnila. Celá scénka však měla ještě nečekanou dohru, takovou třešničku na dortu nebo, chcete-li, přídavek účinkujících na konci vystoupení.

Monička seděla chvilku jako opařená a krabatila své dětské čílko, jak zpracovávala děj předchozích minut. Pak se napřímila a zcela nečekaně vypálila: „Teda babí, ty máš ale kuráž!“

„Mám, viď?“ Odpověděla babča s úsměvem, „a víš co, Moni? Já si ten banánek v čokoládě koupím na Palmovce s tebou. Dneska si ho fakt zasloužíme obě.“