Jak si Maruška vysloužila dort

„Promiňte, ale my jsme si objednali kávu, ne čaj. A ty indiánky nám tady klidně nechte, sice jsme chtěli větrníky, ale aspoň budeme mít pro jednou trochu změnu.“ Snažil jsem se upozornit servírku co nejjemnějším tónem.

„Taky sis toho všimnul, viď?“ Zareagovala Maruška na moji větu poté, co servírka s omluvou odnesla nesprávný nápoj a začala se věnovat kávovaru. Šlo o zhruba padesátiletou štíhlou ženu s melírovaným účesem, která byla vedle poněkud potrhlé, ale veskrze milé mladé zrzky jednou z našich oblíbených cukrárenských servírek.

„Všimnul, má krásná dámo,“ neodpustil jsem si kompliment vůči své kamarádce. „Připadá mi dneska nějaká roztržitá, neusmívá se, vždycky byla jako blesk, ale dneska to vypadá, že se nedokáže soustředit na práci, a navíc má tak divně rozmazané oči, jako by se ráno nestihla v klidu namalovat.“

„Honzo, to tvoje věčné obdivování mi sice dělá dobře po těle, ale teďka ho nech radši stranou. Ty oči nejsou od ledabylého líčení, ty jsou od slz, copak sis nevšimnul, jak se už dvakrát nenápadně vysmrkala? Bojím se, že se jí něco stalo,“ odpověděla Maruška zadumaně. Samozřejmě, že měla pravdu, když nám za pár chvil servírka s hlubokými omluvami donesla správný nápoj, nemohli jsme si nevšimnout jejích mimoděk trhavých pohybů a potlačovaného smutku ve tvářích.

Tohle se stalo krátce po Novém roce, my s Maruškou změnili téma a zapředli hovor o tom, jak kdo strávil Vánoce a jak jsme se oba nezávisle na sobě zařekli, že novoroční předsevzetí není nic pro nás. Maruška s gustem prohlásila, že ona teda rozhodně hubnout nebude a já si přisadil, že se svého nahřívaného tabáku vzdát nehodlám. „Inu, holt jsme jen lidi,“ uzavřeli jsme tenhle odstavec našeho povídání. Říká se, že na začátku roku bývá leckde málo zákazníků, a než jsme se stačili rozkoukat, cukrárna se vyprázdnila a my tam zůstali sami.

„Paní Irenko, nechcete si k nám na chvilku přisednout a něco si dát, zveme vás?“ Nevím, jestli to byla zvědavost nebo účast, spíš to druhé, co přimělo Marušku, aby oslovila naši servírku, která zrovna stála poblíž našeho stolu a bezmyšlenkovitě zírala do prázdna. Servírka chvilku protestovala, že se to nehodí, nechce nás rušit, ale pak s povděkem přijala, přinesla si sklenici limonády a usedla na volnou židli mezi Marušku a mě.

Nebudu zde do detailů rozebírat náš společný rozhovor, řeknu jen, že po citlivých a uklidňujících Maruščiných větách, doprovázených mým převážně mlčením servírka postupně roztála a svěřila se nám s tím podstatným. Ráno předchozího dne odvezla záchranka jejího manžela do nemocnice s náhlým vážným infarktem srdeční báze. „Co já bych si bez něj počala, vždyť ani nemáme děti a on pro mě znamená všechno.“ V tu chvíli už servírka neudržela na uzdě své emoce a rozplakala se.

„Paní Ireno, to je nám hrozně líto, ale držte se a věřte, že to nakonec s vaším manželem dobře dopadne. Pojďte, vyměníme si telefonní čísla, kdyby cokoli, tak se mi ozvěte.“ Konejšila Maruška servírku a držela jí za ruce. Ta se trochu vzpamatovala, po krátké manipulaci s mobilem nám poděkovala, nenápadně se trochu upravila a vydala se postarat o právě přišedší další zákazníky.

***

V následujících týdnech jsme byli s Maruškou v telefonickém kontaktu a k posledku zašli i do cukrárny, kde jsme tentokrát narazili na mladou obsluhující zrzku. Ačkoli jsme měli řadu jiných témat k rozhovorům včetně Maruščina odchodu do důchodu a následném návratu do práce, vždy se stočila řeč na paní Irenu.

„Nedalo mi to, Honzo, Franta sice trochu prskal, že strkám nos do cizích věcí a přidělávám si starosti, ale já tu Irenu prostě zavolat musela. Chtěla jsem ji vytáhnout ven, aby přišla na jiné myšlenky, třeba si jít někam sednout, ale ona nechtěla, tak jsme se šly aspoň několikrát projít,“ referovala mi Maruška. „Hodně mi toho o svém manželovi navyprávěla, třeba to, jak se seznámili. Bylo to někde u řeky, ona přecenila své síly, neuměla moc plavat, strhnul ji proud a on ji z té vody vytáhnul, aniž by se před tím obtěžoval sundat si kalhoty a triko. Snažili se mít děti, ona několikrát potratila, byla z toho nešťastná a on ji pokaždé podržel. Ale, Honzo, a to je hlavní, jakkoli byl ten jeho infarkt nečekaný a vážný, doktoři zřejmě odvádějí dobrou práci, on bojuje ze všech sil a postupně se z toho dostává.“

Nu a na začátku minulého týdne se mi Maruška znovu ozvala s tím, že by nás oba paní Irena hrozně ráda viděla v cukrárně, jestli bychom mohli přijít, prý má pro nás překvapení. Tak jsme se domluvili na čtvrtek na pátou odpolední.

***

„Ty, Maruško, princezno mých snů, vždyť mají zavřeno, koukej,“ tázavě jsem pohlédl na svou společnici a ukázal na ceduli na dveřích, která s omluvou sdělovala návštěvníkům technologickou odstávku mezi půl pátou a půl sedmou.

„Už zase? Nech toho, ty jeden, nebo tě tady na veřejnosti praštím kabelkou přes hlavu! Ukaž... No jo, máš pravdu, asi jim praskla voda nebo co,“ vyvalila Maruška oči.

Uvnitř jakási pohyb, pak tiché cvaknutí zámku a ve dveřích se objevila melírovaná hlava paní Ireny: „Pojďte nenápadně dál, máme na chvilku cukrárnu jen pro sebe, domluvila jsem to se šéfem a on mi to dovolil.“ Ve výrazu té ženy byla upřímnost, vděk a naděje.

To, že nás paní Irena pohostila nezapomenutelným harlekýnovým dortem a vynikající irskou kávou, bylo sice veskrze milé, příjemné a překvapující, ale mnohem důležitější byla její slova: „Můj manžel je z toho venku, podle vyjádření doktorů je zcela mimo nebezpečí. Ani si nedovedete představit, jak se mi ulevilo a jak jsem šťastná.“