Jak se mladá maminka obnažovala před celým autobusem

Tenhle příměstský autobus na rozdíl od mnoha ostatních neměl zapnutou klimatizaci, přestože odpolední venkovní teplota už dávno přesáhla třicet stupňů. Asi si dovedete představit, jak bylo uvnitř.

Leč co naplat, nějak jsem se z práce domů dopravit musel a nastoupiv jako jeden z prvních, usadil jsem se vpředu na čtyřsedačku k okénku. Záhy si ke mně přisedla mladá droboučká maminka s maličkým, tak tříměsíčním miminkem, které jí spalo v úvazu. Po chvíli naši čtyřku doplnily dvě starší dámy, první vyzáblá šedivá se špičatým nosem usedla naproti mně, druhá pohledná zrzavá naproti mamince. Zvolna jsme se rozjeli.

„Říkala jsem mu, ať tu trávu poseká už ráno, ale von to musel udělat až vodpoledne, že mě z toho kraválu šíleně rozbolela hlava.“

„To je hrozný, co si ty lidi dneska dovolej, kupovala jsem si cigára, byla tam fronta a nikdo mě nechtěl pustit dopředu, přestože jsem pospíchala, abych si stihla zakouřit.“

„Von... Voni... Vono...“

Sotva jsme ujeli pár prvních zatáček, špičatá spustila nadávací monolog na všechny a na všechno, zejména na svého manžela. Mluvila hlavně k zrzce, zjevně své známé, se kterou se asi náhodou potkala na zastávce. Ta jí však neodpovídala, zřejmě jí přišly ty věčné stížnosti trapné. Špičatá tedy zvýšila intenzitu svého hlasu, čímž vykouzlila ustaraný výraz ve tváři maminky, aby jí nevzbudila dítko.

Ke vzbuzení toho miničlovíčka došlo o pár minut později, když řidičovi vletěl někdo před vůz, ten musel dupnout na brzdu a špičatá to okomentovala hlasitým výkřikem: „Proboha, člověče, když neumíš jezdit, tak si nesedej za volant autobusu!“

Miminko bylo násilně vzbuzené a zřejmě si navzdory svému útlému věku uvědomilo, že je v nesnesitelném horku a navíc, že má strašný hlad. I začalo tyto své nelibé pocity dávat najevo hlasitým pláčem. Maminka se mu napřed snažila otírat čílko vlhčeným ubrouskem, ale když to nebylo nic platné, musela sáhnout k rasantnější utišovací metodě. Omluvně se rozhlédla kolem sebe, nenápadně se maličko porozhalila a nabídla jednu ze svých přirozených mlékáren své ratolesti. Miminko okamžitě pochopilo, přisálo se a začalo zatínat pěstičky takovým tím klasickým způsobem, jakým to miminka dělají, když se s chutí krmí.

„To... to... tohle snad ani není možný! Takhle se svlíkat před celým autobusem, to by se mělo zakázat!“ Prohlásila špičatá poté, co se vzpamatovala ze šoku. Mluvila hlasem, jakým se člověk vyjadřuje, když chce, aby si okolí myslelo, že si to říká jen pro sebe, ale aby to zároveň zaslechli všichni v okolí.

Zrzavá dáma začala najednou cosi zuřivě hledat ve svém mobilu, aby nám všem dala najevo, že zrovna tohle se jí rozhodně nikterak netýká.

Maminka se znovu zatvářila omluvně, trochu se jakoby stáhla do sebe, takže vypadala ještě drobnější, ale odhodlaně krmila dál.

Špičatá přitvrdila a několikrát po nás střelila: „Pfff, to je skandál!“

Vyměknul jsem. Přiznám se otevřeně, klidně mě kamenujte, ale už jsem to nevydržel, a tak nějak napůl pod fousy a napůl nahlas, jsem utrousil: „Hm, bejt mimino, tak se vo mě maminka taky postará, kdyby mě někdo zbytečně vzbudil, bylo mi horko a měl jsem hlad.“

Maminka ve své drobnosti maličko povyrostla.

Zrzavá zrychlila kmitání prstů po displeji svého mobilu.

Špičatá nesouhlasně trhnula hlavou, zamračila se, věnovala mi pohled jako nějakému obtížnému hmyzu a štěkla: „No jo, chlap! Co jinýho bych vod něj mohla čekat!“ Poté se rozhlédla kolem sebe, drbla do zrzky s křiknutím: „Jdeme, jsme tady“ a společně s ní se hrnula ke dveřím autobusu, brzdícího před zastávkou.

Bus se dal znovu do pohybu, atmosféra se zklidnila a mikroklima čtyřsedačky pročistilo. Maminka se zahalila, nechala své robě odříhnout a usnout spravedlivým spánkem čerstvě nakrmeného mláděte.

Blížili jsme se k mojí zastávce. „S dovolením, mladá paní,“ špitnul jsem po chvilce, abych toho tvorečka nevzbudil a jal se opatrně obcházet maminku. Naše pohledy se na moment střetly.

„Díky,“ pronesla sotva slyšitelným hlasem a sklopila oči.

„Máte krásného kluka,“ opáčil jsem, usoudiv podle barvy oblečení.

Na cestě ke dveřím jsem si ještě stačil všimnout, jak maminčiny oči jsou teď doširoka otevřené a září pýchou.

Co dodat závěrem? Vášniví zastánci kojení na veřejnosti si teď zřejmě mnou ruce zadostiučiněním, zatímco nesmiřitelní odpůrci prskají vzteky a pohoršením. A my ostatní? Bereme to tak nějak normálně a říkáme si s hořkosladkým pousmáním, že nebýt špičaté, asi by si toho napůl obnaženého ňadra v autobuse nikdo nevšimnul.