Jak se Maruška ztrapnila na úřadě

„Stárnu a blbnu. Respektive s přibývajícím věkem dovádím k dokonalosti svou schopnost udělat ze sebe úplnou trubku a pořádně se ztrapnit.“ Těmito slovy mě uvítala Maruška při našem dalším posezení nad kávou a větrníkem.

Slova té půvabné plnoštíhlé dámy nevyzněla jako sebekritika, ale spíš jako snaha udělat si legraci sama ze sebe a pobavit mě i čtenářskou obec dalším příběhem. Zareagoval jsem tedy po svém: „Tak zaprvé, má drahá, je vědecky dokázáno, že existuje určité procento lidí, zejména žen, které v průběhu let dozrávají do krásy, což je bezesporu tvůj případ. A za druhé umění ztrapnit sama sebe není žádnou ostudou, nýbrž důkazem vytříbeného smyslu pro humor. Teď už mě nenapínej, hořím zvědavostí, a jestli okamžitě nezačneš vyprávět, vystavuješ se nebezpečí, že ti místo mé maličkosti bude dělat společnost hromádka popela.“

Načež se Maruška naoko zamračila, posilnila soustem větrníku, zapitým lůčkem kávy a spustila.

***

„Franto, máš platný cestovní pas?“ Zeptala jsem se toho svého, když jsme si začali plánovat podzimní dovolenou a chtěli krátce nakouknout i do míst, pro jejichž návštěvu nestačí občanka. Franta se zarazil, po asi půlhodinovém hledání nakoukl do příslušného dokladu a zjistil, že ho má už pár let propadlý. Já usoudila, že na tom budu podobně, a tak jsme si oba zarezervovali návštěvu úřadu na vydání nového pasu hned na příští den, Franta po ránu a já až na odpoledne.

„Maruško, je to úplně jednoduché,“ referoval mi Franta, když jsem se ho před polednem telefonicky zeptala, jak pořídil. „Musíš tam dorazit plus mínus deset minut od času rezervace, zmáčknout tlačítko Schůzka, naťukat kód z rezervačního mailu, vyjede ti lísteček, a pak už to jde samo, díky té rezervaci nebudeš muset čekat. Ukážeš občanku, odevzdáš starý pas, úřednice tě vyfotí, sama vyplní žádost a zkasíruje tě o šest stovek s tím, že se ti za čtrnáct dní ozvou, až bude hotovo.

No jo, Honzo, já tam sice odpoledne přišla načas, ale to tlačítko Schůzka jsem na obrazovce vůbec nemohla najít. Byly tam jenom občanské průkazy, cestovní pasy a pár dalších, tak jsem stiskla ty pasy s tím, že rezervační kód asi budu moct naťukat až potom. Jenže ouha, rovnou mi vyjel lístek s číslem 134. „Aha, takže budu muset čekat,“ došlo mi, obrazovka se vrátila na začátek a já najednou tu schůzku našla, byla maličká a až dole. Tak jsem ji zmáčkla, hned jsem mohla naťukat kód, načež mi vyjel lístek 135.

Chvilku jsem čekala, a co myslíš, že se na světelné tabuli ukázalo jako první? Jestli ten s rezervací, tak seš pěkná naivka, protože tam skočilo 134, já šla k přepážce a pomyslela si, že ty rezervace jsou asi nějaké Potěmkinovy vesnice.

„Dobrý den, já mám dva lístky, trochu jsem to popletla,“ pozdravila jsem mladou úřednici za přepážkou a už jsem se přitom trochu styděla.

„Dobrý den, nevadí,“ paní si posunula brýle a přes obroučky se na mě podívala jako na malé děcko.

„Nu a co byste vlastně potřebovala, mladá paní?“ Optala se po chvilce ticha, holt mi po těch lístcích nějak nedošlo, že neumí číst myšlenky a netuší, proč jsem vlastně přišla.

„Nový cestovní pas, prosím.“

„Tak mi dejte občanský průkaz.“

A teď to přišlo Honzo. Já zalovila v kabelce, do které jsem si cestou dala jogurt, který jsem si koupila ke svačině, a strnula jsem hrůzou. On se totiž nějak prorazil, půlka se mi ho vylila dovnitř a zaneřádila celou kabelku včetně té občanky, přestože jsem ji měla v malé přihrádce po straně. Teď si mě představ, jak celá rudá čistím onen veledůležitý ušpiněný doklad papírovými kapesníčky, které jsou taky napůl od jogurtu.

Úřednice to pochopitelně viděla, tvářila se, jakby si ničeho nevšimla, ale tu občanku si ode mě brala poněkud štítivě špičkami dvou prstů. Pak začala něco datlovat do počítače, ale najednou se zarazila a nechápavě zakroutila hlavou. Já si vzpomněla na ten starý propadlý pas, že ho jako chci vrátit, a než stačila úřednice něco říct, tak jsem se ho snažila taky trochu vypučovat od jogurtu a té paní za přepážkou jsem ho podala.

„Jo, ahá,“ protáhla úřednice, když v něm zalistovala. Pak si zas posunula brýle, tentokrát se na mě nepodívala jako na malé děcko, ale obdařila mě shovívavým pohledem, jako bych byla nějaká stoletá senilní stařenka. Pokračovala pomalým pečlivě artikulovaným hlasem: „Mladá paní, tenhle váš cestovní pas je stále platný, můžete ho používat až do března roku 2029, nový nepotřebujete a my bychom ho vám ani nemohli vydat.“

Já vykulila oči překvapením a v hlavě mi to začalo šrotovat. Chvilku jsem mlčela, určitě jsem se tvářila jak blbka na kvadrát, ale pak mi to celé došlo. Že totiž Franta byl kdysi na služebce v cizině, ten minulý pas si udělal dřív než já, takže jemu na rozdíl ode mě už stačil propadnout.

„Ano, už si vzpomínám... Promiňte, že jsem vás zdržela... Omlouvám se... Na shledanou...“ Koktala jsem u té přepážky, zvedala se za židle a chystala se co nejrychleji zmizet, abych se tam nemusela propadnout hanbou.

„To je v pořádku, mladá paní, aspoň jste ušetřila šest set korun. Ale ten občanský průkaz a cestovní pas si vemte, abyste se sem nemusela vracet,“ loučila se se mnou úřednice, která teď už měla brýle úplně na špičce nosu, že jí div nespadly. A zatvářila se, jakoby uvažovala, jestli mi nemá zavolat taxíka, abych ve své pomatenosti nezabloudila cestou domů.

***

„Maruško, díky za historku, ale určitě přeháníš, abys mi udělala radost. A jestli nepřeháníš, tak věz, že něco takového by se mohlo stát každému, mně teda rozhodně,“ pohladil jsem svou krásnou barokní dámu očima, jakmile skončila s vyprávěním.

„Přeháním, nepřeháním, Honzo, to si přeber po svém,“ blýskla na mě Maruška zvesela očima. „Víš, že jsem pravdomluvná holka, jinak bys tady se mnou přece neseděl. Dík za kafe s větrníkem, bylo to fajn, teď už musím za Frantou, Ale jedno mi věř, tu kabelku se vším, co bylo uvnitř, jsem pak od jogurtu pucovala celý večer.“