Jak se Maruška srazila s kancem

„Počkejte! Počkejte!“ Volala jsem na nástupišti, ale už mi to bylo houby platné. Dveře vagónu se mi zabouchly těsně před nosem, vlak zapískal, jakoby se mi chtěl vysmát, dal se do pohybu a zmizel za zatáčkou.

Holt jsem se zamyslela, vystoupila o stanici dřív, a než mi to došlo, bylo už pozdě. Budiž mi snad omluvou, že jsem měla starost o Líbu, která se sotva zotavila z infarktu a pozvala mě, abych se za ní vypravila na návštěvu na sever Čech. Líba je moje dávná kamarádka z mládí, dlouho jsme se neviděly a já se v sobotu vydala na cestu, abych ji trochu potěšila. Frantu jsem nechala doma, ten by se s námi dvěma babami nudil, a auto tentokrát taky. Takže vlak, napřed rychlík, a pak přesednutí na courák. Jenomže jsem vinou své roztržitosti nedojela.

Takže co teď? Další spoj jede až bůhví kdy, k Líbě to mám do sousední vesnice tři kilometry, to hravě zvládnu, jen ji zavolám, že se maličko zpozdím.

„Proboha, Maruško, je to přes les, tak buď opatrná,“ varovala mě ta dobrá duše do telefonu. Jenomže Líba byla odevždy dost ustrašená, tak já jejích slov nedbala a řekla si, že pokud mě tam někdo přepadne, umlátím ho kabelkou. Však jsem ji taky měla pěkně těžkou, nacpala jsem ji několika knihami, které si ode mě Líba coby vášnivá čtenářka vyprosila k zapůjčení.

Vesele jsem si štrádovala lesní cestou, sluníčko svítilo, do kopečka jsem pod tíhou knih a svých kil maličko funěla, z kopečka se div nekutálela, ale měla jsem dobrou náladu a ani mi nevadilo, jak se mi popruh kabelky zařezává do ramene. Jenomže pak se cesta zúžila na zarostlou pěšinu a já najednou zaslechla v křoví kousek před sebou zlověstné zapraskání. „Ty toho tak najdeš v tomhle suchu,“ pomyslela jsem na adresu původce šramotu, v němž jsem si představila nezadržitelně optimistického houbaře. Ale kabelku coby zbraň jsem přece jen sevřela o něco pevněji.

„Ježíšmarjá, co teď?“ Úplně jsem ztvrdla, div nevrostla do země a celou mě polil studený pot. Žádný houbař, žádný poloprázdný košík, ale divočák. Kanec se štětinami a s těmi zuby zahnutými nahoru, jak se říká. „Tak tebe kabelkou neumlátím, i kdybych v ní měla kompletní Ottův slovník naučný,“ pomyslela jsem si sarkasticky. Zvíře se zastavilo na pěšině kousek přede mnou, upřelo na mě pohled svých krhavých očí a já už, už čekala, že zafuní, po vzoru býků z koridových arén, zahrabe přední nohou, rozběhne se a nabere mě na ty svoje kly.

Naštěstí jsem měla kliku, ten tvor místo výhrůžného zafunění, doprovázeného oblaky páry z nozder jen otráveně zachrochtal, otočil se a klidným krokem se vzdálil zpět do svého křoví. Zaplaťpánbůh, že to nebyla bachyně s mladými roztomile pruhovanými prasátky, schovanými poblíž, ale nějaký solitér, který mě považoval za nicku, s níž se nemá cenu jakkoli zdržovat.

Zbytek cesty k Líbě jsem proklusala ani nevím jak, a než abych to před ní coby před ustrašenou osobou zapřela, vysypala jsem to na ni hned po přivítání. Byla to chyba, radši jsem měla mlčet, takhle jsem se lekla, aby ta holka ze mě nedostala další infarkt.

Hloupě žertuju, viď, Honzo, promiň. Ale naštěstí ho nedostala, naopak mě pohostila svíčkovou, kterou prý uvařila extra kvůli mně a po obědě u kafe mi řekla, že jsem vlastně měla obrovskou kliku, že bylo světlo.

„Maruško, nejen kance, ale už tady máme i vlky. Karel, co bydlí za návsí, je myslivec, nedávno šel pozdě večer lesem, cosi zaslechl, tak se podíval termovizí a viděl ho. Podle jeho chování poznal, že není sám, poblíž má nejmíň jednoho parťáka a chystají se na lov. Přiznal se, že jak to zmerčil, vypadnul z toho lesa, jakoby mu u zadku hořela koudel. Holka, já ti nevím, jak tohle jednou dopadne, vlci už tady v okolí roztrhali několik ovcí, dokonce i tele, ale jsou přísně chránění a za jejich zabití může jít člověk i sedět. Já netuším, jestli ti ochránci čekají, až to odnese nějaký člověk, nedej bože dítě, tak teprve bude průšvih a začne se to řešit.“

No, jakkoli je Libuška ustrašená, tak po jejích slovech jsem se strachy rozklepala i já, když jsem si ty možné důsledky představila. Tak jsme se pak radši sebraly, šli se projít po vsi, tam zatím žádní divočáci ani vlci naštěstí nejsou. Zdrbly jsme všechno možné, jak to obvykle ženské dělají, když se po delší době sejdou, a bylo nám fajn. Ale největší radost jsem měla, když jsem si pak večer cestou domů uvědomila, jak se Líba dokázala vylízat z toho infarktu, ani na ní nebylo poznat, že ho vůbec měla. A to si piš, Honzo, že zpátky už jsem se přes ten les nevracela, Líba mě doprovodila na nádraží a osobně dohlídla, abych v pohodě odjela.

***

Maruška na chvilku zmlkla a napřímila se v cukrárenském křesílku, až jí paprsky odpoledního slunce rozehrály zářivou symfonii v jejích bohatých světlých vlasech. Věnovala mi vážný pohled a dodala: „Honzo, promiň, že jsem to na tebe celé tak zhurta vysypala. Já ti nevím, ochrana přírody je sice důležitá, ale za jakou cenu? Jestli to takhle půjde dál, tak nám za chvilku genetici oživí a vypustí do lesů pradávné šavlozubé tygry, jejichž hlavní potravou jsme byli my lidé. Víš co,“ posmutněle zamrkala očima, „řekni mi radši něco hezkého.“

„Máš pravdu, holka zlatá,“ zamyšleně jsem hledal slova, „tvůj půvab a pohled tvých hlubokých očí spolehlivě zastaví i tu nejkrvelačnější šelmu.“

Šup, a už jsem ji měl. Kde se vzala, tu se vzala kulička zmuchlaného ubrousku v Maruščině roztomile buclaté ručce, opsala oblouk nad stolkem a cvrnkla mě do čela. Dobře mi tak.