Jak se Maruška parádně opila

„Já toho svýho Frantu snad jednou doopravdy přerazím.“ Marušce sršely blesky z očí tak, že pokud by se v tý hospodě smělo ještě kouřit, mohla by jima připalovat štamgastům cigára.  

„Včera měli v tý svý firmě večírek. Takovej napůl vánoční, napůl mikuláškej, jako to mívaj každej rok.“ Přiťukli jsme si půllitrem a zhluboka se napili. Dneska byla ta desítka ňáká špatně vychlazená. „No, Honzo, já sice chápu, že ti chlapi v provozu makaj jak barevný a potřebujou si nějak odfrknout, ale takhle zřídit se mi fakt nemusel.“

„Ale to se přece může stát každýmu,“ snažil jsem se Franty trochu zastat. Nakonec je to chlap jako já, tak před ženskejma musíme přece držet spolu.

„Stát, nestát,“ hodila po mě ta dobrá žena další blesk, „ale ne každej se u toho musí málem utopit.“

„Jak utopit, Maruško, prosím tebe?“ Zeptal jsem se dočista nechápavě.

„No utopit. Domu se vrátil, když už jsem dávno spala a štrachal se po bytě potichu, aby mě nevzbudil.“

„Ale to je přece dobře nebo né?“ Pokusil jsem se ocenit Frantovu ohleduplnost navzdory tolika promilům v krevním řečišti.

„A jak byl vožralej, tak ho nenapadlo nic lepšího, než si napustit plnou vanu vody a v ní usnout. Ještě, že jsem se probudila, že musím na záchod. Už v předsíni jsem z koupelny zaslechla nějaký divný bublání a taky napůl chrápání, napůl chrochtání. Tak jsem tam vlítla, no nebyl to zrovna roztomilej pohled. Vytáhla jsem mu hlavu nahoru a propleskla přes tváře, aby se trochu probral. Vodu prskal pusou a nosem, nejdřív nevěděl, která bije, ale nakonec se tomu ještě začal smát. Pacholek jeden.“

A bylo to venku. A já nevěděl, co na to říct. Tak jsem holt začal improvizovat: „Víš, Maruško, nezlob se na něj. Jak ho znám, určitě ho to mrzí a omluví se ti.“

Blesky v Maruščině pohledu vystřídalo znechucení. „Jo, omluví, dovalí náklaďák růží, ale to je mi houby platný. Dyť mohl bejt mrtvej, Honzo, chápeš to?“

„No, ale je živej, tak co?“ My střelci, když potřebujeme přehodit výhybku, tak někdy začneme dráždit hada bosou nohou.

Maruška měla už, už na jazyku něco pěkně peprnýho, ale zarazila se. Chvilku přemejšlela a pak se usmála. Začala pomalu: „Tak teda jo. Honzo ty mě znáš. Hele, dokázal bys pro mě dneska večer něco udělat?“ Obrat o stoosmdesát stupňů se teda snad podařil. Maruška je fajn ženská, tak jsem se na nic neptal a kejvnul.

A ona kejvla taky. Jenže ne na mě, ale na servírku, že jako aby jí donesla panáka becherovky. „Víš co, můj milej? Já to dneska tomu svýmu pacholkovi pěkně vrátím, ten bude koukat. Potáhneš to se mnou, viď, že jo?“

V hlavě mi začal klíčit čertovskej plán. „Tak jo, Maruško, jen si zavolám. A jestli ti to nebude vadit, zůstanu u piva, dneska ho mají opravdu moc skvělý.“ Trochu jsem zalhal, bylo fakt teplý. Ale potřeboval jsem zůstat jakž takž střízlivej.

Maruška si odběhla na záchod a já zatím zavolal Soně. Jakože jestli jí nebude vadit, když se dneska trochu víc zdržím. A pak jsem vyřídil ještě jeden hovor. Bylo to krátký a překvapivě snadný. Maruška se vracela ke stolu, přiléhavé šaty obepínaly její oblou postavu a ve vlasech jí zahrálo pár zlatých odlesků. „A mám tě.“ V duchu jsem si zamnul ruce.

Teď to trochu zkrátím. Maruška mi vyprávěla o všem možným, já jenom poslouchal a kochal se, jak jí ta rostoucí opička sluší. S každým dalším panáčkem becherovky se její slova ladila víc a víc do něžna, ale věty ztrácely na plynulosti a po čase se začal kalit i její význam.

„Honzo, já... já asi mám trochu problém...“ Ospale zamžikala očima. „Potřebuju postel. Posr... postaráš se o mě? Viď, že jo, přeces mi to slíbil.“

„Maruško, pro tebe úplně všechno a ty to víš,“ vzal jsem její ruku do dlaně, „udělám ti to luxusní, jak jsi to nikdy nezažila.“ Už byla akorát zralá na můj čertovský plán. Věšák stál jen pár kroků od našeho stolu. Cestou jsem nenápadně poslal jednu kratičkou esemesku a pak jsem té ženě pomohl do kabátu. Byla vláčná, voňavá a na dotek příjemně měkoučká.

Na chodníku jsem ji objal okolo ramen a snažil se vyrovnat její vrávoravý krok. Začalo mrznout a z černýho nebe se sypal droboučkej sníh.

„Je mi, z-zima, chci z-zahřát.“ Trochu se chvěla. Přitiskla se ke mně bokem a ňadrem, jako by si chtěla vlézt nějak dovnitř.

„Už tam budem, neboj.“

Zastavili jsme se před dveřma hotýlku, co sousedil s tou hospodou. „Honzo... ty... ty myslíš tady? My dva spolu? Já nevím...“ Zaváhala. A pak, jak jsem ji držel, zdálo se, že chce udělat krok do těch dveří. Ale nejspíš se mejlím, asi se jen snažila udržet rovnováhu, jak byla nametená.

Chvilku jsem mlčel, jakože přemejšlím, jestli do toho mám jít. Byl jsem rozhodnutej a nebudu nic skrejvat, tenhle okamžik jsem si fakt vychutnával. „Ale ne, Maruško, tady ne. Mám pro tebe připravený daleko lepší poleženíčko. Ještě pár kroků a už to bude.“

Minuli jsme hotel a zahnuli za roh. Stála tam limuzína dlouhá jak tejden před vejplatou a uvnitř pohodlná víc než prezidentský apartmá. Blikla na nás svejma světlama, otevřely se dvířka u řidiče a vylezl z nich Maruščin Franta. Byl voháknutej ve slavnostním kvádru a vůbec na něm nebylo znát, že se minulou noc málem utopil ve svý vaně.

Došli jsme až k němu, on si před Maruškou kleknul na jedno koleno a obřadně jí políbil ruku. Pak si ji ode mě převzal a uložil ji do útrob toho narychlo vypůjčenýho auťáku asi tak, jako když manipuluješ se strašně drahou a ještě víc křehkou broušenou vázou. A nakonec se na mě ten Franta podíval. Oba jsme mlčeli a jen na sebe kejvli. Bylo to takový to chlapský němý kejvnutí, který samo o sobě vydá za tisíc slov.

Limuzína na mě zablikala zadníma světlama, přestalo sněžit, přituhlo a já zůstal sám. V dálce zacinkala devítka, byl nejvyšší čas vydat se na cestu domů. Vzpomněl jsem si na Frantu. Jó, jak jde o ženský, musíme my chlapi držet spolu.