Jak překážející úředník dostal co proto

Čas nakupování vánočních dárků vrcholí. Mladá maminka, přistoupivší do nacpaného vagónu metra jimi byla přímo obalená. V jedné ruce třímala tašku s rozměrnou krabicí a její batoh svým tvarem naznačoval přítomnost několika dalších.

Druhou rukou se vedla s malou holčičkou čerstvě školního věku, podobnost jejich tváří i oblečení napovídala cosi o nejužším rodinném vztahu. Obě měly na hlavách červené kulichy a postavy jim obepínaly slušivé žlutě laděné zimní bundy. Přece však na nich bylo možné nalézt několik rozdílů, velké vykukovaly zpod pokrývky hlavy konečky blonďatých vlasů, malé delší culík tmavě hnědých. Dcerka navíc neměla na rozdíl od své mámy okulibě nalakované nehty a ani neoplývala výrazně vyvinutým poprsím, které nekázaly zkrotit ani silné vrstvy oblečení.

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, a tak se nebylo možné divit, že se i malá účastnila nakupování dárků a jejich transportu domů. Nebyla jimi však zdaleka tolik obtěžkána jako její rodička, ve volné ručce nesla jen nevelkou pestrobarevnou papírovou tašku, obsahující zřejmě podstromečkové překvapení pro některého z dalších členů rodiny.

Obě dámy se nějakým zázračným způsobem prodraly davem uvnitř vagónu a zaujaly místo úplně na konci u dveří do kolejiště.

„Ten plyšák je pro brášku, viď mami?“ Otázka byla vyslovena tónem, jímž se malé děcko obvykle dožaduje potvrzení informace, kterou už dávno ví. Maminka se usmála, přitakala a pohledem zavadila o rozměrnou krabici v tašce, která teď spočívala u batohu vedle jejích nohou.

„Mami a nechceš s tím medvědem pomoct? Když mi vezmeš holící vodu pro tatínka, tak ho budu nést,“ dožadovala se malá významnější role, než kterou právě zastávala.

„Jen mi ho nech, Lucinko, je moc velký a pletl by se ti pod nohy,“ odmítla maminka nabízenou pomoc.

Leč Lucinka se zatvářila roztomile ustaraně a zamudrovala: „Dobře, mami, ale doma ho pořádně schovej, ať ho Tomík nenajde. On ještě věří na ježíška a byl by zklamaný.“

Metro se hlučně přesouvalo mezi jednotlivými stanicemi, ne všemu jsem v jeho rachotu rozuměl, ale z dalšího dialogu mezi velkou a malou dámou jsem si stačil udělat jakýs takýs obrázek, co obě nadělí pod stromeček. Vlastně pardon, co oné rodince přinese ježíšek. Za všechno jmenujme aspoň teplé ponožky se zvířecími motivy pro babičku a severskou detektivku pro dědečka. Nu a pak již zmíněného méďu pro Tomíka a holící vodu pro tatínka, ta bude zřejmě přímo od Lucinky.

„Jauvajs,“ ozvalo se zcela mimo předvánoční náladu od nejbližších dveří. Původcem tohoto citoslovce nebyl nikdo jiný než drobný chlapík středního věku a úřednického vzhledu, který už delší dobu stál dost nešikovně prakticky uprostřed jmenovaných dveří. Teď se souprava chystala odjet ze stanice, jedna mohutnější paní se snažila vystoupit, úředník neuhnul a jí nezbylo, než ho maličko odsunout stranou. Tedy spíš odstrčit, protože vzhledem k zavírajícím se dveřím nebyl na nějakou jemnější manipulaci s drobnými úředníky čas. Nicméně mohutná dáma se ukázala býti formát, když zaslechla úředníkovo „jauvajs,“ tak se ještě stačila otočit, nasadit omluvný výraz, pronést: „promiňte, pane“ a dokonce naznačit pukrle.

„Co to ta paní udělala, mami?“ Zeptala se zvědavě Lucinka, jakožto správné dítko, kterému nic neujde.

„Víš, Luci,“ povzdychla si maminka, „někteří lidé jsou nedovtipní. Stoupnou si přímo do dveří, překážejí tam a ostatní pak nemohou nastoupit ani vystoupit. Ta paní do toho pána prostě musela narazit, i kdyby nechtěla, a než aby se na něj zlobila, že jí nepustil ven, ještě se mu omluvila. A udělala pukrle, to byl dřív takový drobný projev slušnosti, dnes už se skoro nevidí.“

Malá se nad maminčinou přednáškou o nevhodnosti překážení ve dveřích na chvilku zamyslela, takže to vypadalo, jakože se mračí. Za moment však rozjasnila svou dětskou tvářičku a vrátila se k původnímu tématu: „Maminko, já mám problém. Pro tatínka mám dárek, pro brášku, dědečka a babičku taky, ale pro tebe nic nemám. Můžeš mi poradit, co ti mám dát?“

Musím se přiznat, že v ten moment jsem k Lucince pocítil obrovské sympatie. Prostě klasika, dneska je k mání tolik věcí, že není problém koupit prakticky cokoli. Horší je to vymyslet tak, aby příslušný prezent udělal obdarovanému radost a nikoli pocit, že zase dostal něco, co nepotřebuje a čeho už má plnou skříň.

Nicméně Lucinčina maminka na to šla od lesa. Možná až doteďka nevěděla nebo nepřemýšlela, co si má od své dcerky přát, tak zaimprovizovala. Rozhlédla se kolem sebe, pak nenápadně ukázala na mladou dívku a odpověděla: „Podívej, Lucinko, jaké má támhleta slečna hezké rukavice, já bych si přála taky takové. A popros tatínka, on ti je pomůže koupit.“

„Taky červené, mami?“ Zeptala se malá s rozzářenýma očima.

„Jasně, že červené, ty se mi budou hodit ke kulichu. Ale teď pojď, musíme ven“

Metro dobrzďovalo do stanice, maminka si vrátila batoh na záda, sebrala tašku s medvědem, za ruku vzala dcerku a snažila se probojovat k otvírajícím se dveřím. A pak to přišlo, ruksak jí sjel ke straně, ona zakolísala, škobrtla nohou o medvěda, a jak byla rozběhlá, maličko změnila směr. Plnou silou narazila do úředníčka, stále zevlujícího ve dveřích, až ho svým bohatě vyvinutým poprsím nekompromisně vystrčila ven.

„Uf,“ jen zlehka hekla, přestože jí ten náraz musel pořádně zabolet. Načež udělala rychlou otočku, během níž stihla zkontrolovat, že má Lucinku v pořádku v závěsu a počastovat úředníka krátkým syknutím: „Nemehlo, to musíte stát uprostřed ve dveřích?“ Pak už jen krátce pohodila hlavou a ruku v ruce s malou pokračovala dál.

Vsadím se vámi, oč chcete, že úředník byl možná připraven na mnohé, ale tak prudký žďuchanec rozhodně nečekal. Chvíli konsternovaně zíral za odcházející dvojicí, až se málem nestihl vrátit do vagonu. Vzpamatoval se až na poslední chvíli, naskočil dovnitř a chytil druhou od zavírajících se dveří. Možná mu cosi konečně došlo, stáhl se do kouta, protřel si rameno, sklopil zrak ke svým botám a zřejmě začal zpytovat své černé překážečské svědomí.

Metro se rozjíždělo a já ještě stihl mezi sloupy zahlédnout maminku s Lucinkou. Krom pár drobností si byly skutečně podobné jak vejce vejci. Na moment se zastavily, plácly si drbnou dlaničkou o velkou dlaň, znova se chytly, malá si poskočila radostí, a pak už mi definitivně zmizely z očí. Moc jim to spolu slušelo.