Jak postarší manžel civěl žebračce do výstřihu

Pizzerie na předměstí kousek od nádraží byla onoho brzkého letního odpoledne poloprázdná. U jednoho stolku se hihňaly dvě sotva dospělé dívky nad sklenicemi aperolu, u dalšího obědval párek postarších manželů. A pak přišel on.

„Dobrý den,“ sebevědomě pozdravil urostlý elegán středního věku a upřel svůj pronikavý pohled na servírku, stojící za výčepním pultem.

Ta na něj vyvalila oči a měla co dělat, aby se ovládla a nepootevřela ústa překvapením. Přesně padnoucí oblek, hedvábná kravata nejmíň za pět litrů, boty podle nejnovější módy. „Co ten sem zabloudil,“ napadlo ji, „patří spíš na raut nějakejch top manažérů.“ Ale nahlas se zeptala: „Dobrý den, pane, budete si přát oběd?“

Elegán přikývl, nechal se odvést ke stolku pro dva, objednal si aperitiv a ponořil se do studia jídelního lístku. Aperolky po něm jen střelily krátkým pohledem a vrátily se ke svým mobilům. Postarší manžel si odfrkl, postarší manželka si tiše vzdychla touhou tak, aby si toho její choť nevšimnul.

Elegán jen lehce pozvedl hlavu směrem k výčepnímu pultu a servírka hned k němu přispěchala. „Lasagne, prosím. A k tomu sklenici dobrého italského bílého vína.“

„Ano, samozřejmě, bude to za moment.“ Servírka úslužně přikývla a elegán si začal krátit čekání četbou jakéhosi odborného časopisu.

Asi po čtvrt hodině, když už si aperolky objednaly další rundu a postarší manžel se chystal k placení, se odehrálo několik věci najednou. Servírka zrovna nesla elegánovi jeho porci lasagní a když míjela dveře, málem se srazila se špinavou žebračkou s vyrážkou ve tváři, která se s ošoupanou taškou všourala dovnitř.

„Vypadněte, tady je žebrota zakázaná!“ Servírka jen tak tak vybrala zatáčku okolo rohu nejbližšího stolu.

„Žebračka nedbala jejích slov, doštrachala se až k elegánovi a spustila: „Panáčku, neměl byste drobáček pro starou bábu?“

„Ježíšmarjá, prosím vás, nezlobte se, já ji hned vyhodím, ta sem určitě dolezla z toho nádraží.“ Servírka s talířem lasagní dorazila za žebračkou a snažila se omluvit elegánovi za to nemilé vyrušení. Pokrm položila na stůl před elegána a najednou nevěděla, co dál. Ráda by chytla žebračku za rukáv a vyrazila s ní dveře, ale štítila se jí dotknout. Tak na ni aspoň zařvala: „Zmiz nebo na tebe zavolám policajty!“

Elegán vložil první sousto do úst, požvýkal a pak se ozval: „Nechte tu dámu na pokoji, bude mým hostem. Přineste čistý talíř, druhý příbor a ještě jednu sklenici vína.“ Jeho slova byla sice tichá, ale rozhodná. Vstal, odsunul druhou židli, usadil na ni žebračku, nabral na svou vidličku další sousto a dal žebračce ochutnat.

Servírka tentokrát nedokázala ovládnout své žvýkací svaly a beze slova s otevřenou pusou odběhla pro víno. „Tý vole, hůstý,“ ozvala se jedna z aperolek. Postarší manžel chvatně schoval šrajtofli, kterou si předtím připravil na to placení.

Po doručení čistého talíře, příboru a druhé sklenice vína oddělil elegán polovinu své načaté porce žebračce a přiťukl si s ní se slovy: „Tak na vaše zdraví, milá krásná dámo.“

„Aue pvosím vás, jakápak kvásná, bejvávalo.“ Odpověděla mu žebračka s plnými ústy. Lasagne do ní padaly, jako by týden nejedla, z jejího místa se ozývalo hlasité mlaskání a srkání.

„Panáčku, děkuju moc, jste zlatej.“ Řekla, jakmile odložila příbor, „jakpak bych se vám odvděčila?“

„Ale to nechte být, bylo mi ctí a potěšením s vámi poobědvat.“ Elegán se neodolatelně usmál, až mu u očních koutků zahrály drobné vrásky.

Žebračka si hlasitě říhla a pak věnovala elegánovi obdivný pohled: „Už vím, co vám za to dám, mladej pane. Znáte tu pohádku, kde princ políbil ošklivou žábu a ona se proměnila v princeznu?“ Zatvářila se, jakoby už několik let neviděla pořádného chlapa a zažadonila: „Dejte mi pusu. Prosím. Aspoň jednu.“

Elegán udělal dramatickou pauzu, rozhlédl se po místnosti, pak se naklonil přes stůl a dlouze políbil žebračku na ústa, která se téměř ztrácela ve tváři s vyrážkou.

Postarší manželka, jak si prve tiše vzdychla touhou, tak teď nahlas vykřikla „fuj!“ Aperolce, co prve řekla „tý vole, hůstý,“ teď vyklouzla sklenice aperolu z ruky a polila jí chytrej mobil. Servírka stála za výčepním pultem, tvářila se hrozně zaneprázdněně a nervózně mlátila prsty do kasy s EET.

Žebračka sebrala svou tašku a dvěma skoky zmizela na WC. Tam si sundala žebrácké hadry a paruku, smyla to vyrážkové líčení. Nahodila elegantní sukni a blůzku s přetékajícím hlubokým výstřihem, krátce se nalíčila a přičísla. A pak se vrátila za dámu, která by svým šarmem mohla dělat ozdobu rautů top manažerů.“

„Však jsem vám říkal, že jste krásná,“ pronesl elegán vážným hlasem. „Teď nám zavolám taxíka, budete si přát odvézt zpátky pod svůj most nebo vás mohu pozvat k sobě domů?“

„Panáčku, most počká do rána, teď pojedeme k vám. Dlužím vám odměnu za všechno, co jste pro mě dneska udělal.“

Ti dva vstali a šli zaplatit k výčepnímu pultu. Servírka se rudá rozpaky omlouvala proměněné žebračce, že ji chtěla prve vyhodit, až udělala neodpustitelnou chybu a zahodila do koše účtenku EET. Aperolka si svůj politý chytrý mobil místo kapesníčkem konsternovaně čistila intimkou. Postarší manžel mlsně vpil svůj pohled do výkladní skříně na hrudi proměněné žebračky. Postarší manželka mu zakryla oči a zlehka ho střevícem načutla nad kotník: „Nečum jak tele, copak nevidíš, že na nás všichni koukaj?“

Elegán nabídl své rámě proměněné žebračce, rozvážným krokem s ní vyšel z pizzerie a usadil do připraveného taxíku. Ten s nimi ujel pár bloků a vysadil je u nádraží.

Oba vystoupili, chytli se za ruce, dali si krátkou manželskou pusu a rozesmáli se na celé kolo.

„Dík, Vlasti,“ ozval se elegán, sotva se trochu uklidnil, „sehrála jsi to skvěle, to byl ten nejlepší dárek k svátku, jakej jsem kdy dostal.“

„Jo, Vláďo, jsem ráda, bylo to fajn,“ zavlnila bývalá žebračka svou plnou výkladní skříní.  „Teď ale pojď, jede nám autobus. Slíbils mi spravit tu žehličku, kostýmy vrátíme zejtra.“