Jak na mě vrchní den před silvestrem zavolal policajty

Téda, pomysleli byste si vůbec někdy, že bude potřeba na tak spořádaného občana, jakým je moje maličkost, zavolat policajty? A notabene den před silvestrem? Nu, i já tím byl tehdy nesmírně překvapen.

Ale ne, maličko kecám. Nebyl jsem v tom sám, chytli jsme to s kamarádem a ani nešlo o policajty, nýbrž o příslušníky VB, jak se tehdy té prodloužené ruce zákona říkalo. Nicméně nejprve vás maličko uvedu do obrazu.

„Honzo, ty hraješ šachy? Opravdu? A nechtěl by sis to někdy rozdat, vždyť já prakticky nemám s kým hrát?“

„Nó, Luboši, hraju, hehraju, nečekej ode mě žádné zázraky. Spíš jen tak tahám figurkami po šachovnici, ale partičku si s tebou hodím strašně rád.“

Tenhle rozhovor se odehrál před nějakými padesáti léty. Luboš byl zvláštní kluk, trpěl lehčím tělesným postižením, které spočívalo v redukovaném počtu prstů na obou rukou. Neměl to od žádného úrazu, který by si přivodil při neodborném odpalování podomácky vyrobeného silvestrovského dělbuchu, nýbrž od narození. A ani mu tento hendikep nezabránil v páchání pravověrných klukovin a v prohánění děvčat.

Nicméně onoho dne přišlo na přetřes téma té královské hry a my oba zjistili, že k ní máme určité více či méně skryté sklony. Dělalo to na mě dojem, že Luboš bude asi tak o tři úrovně výš než já, ale to byste nesměli znát jedince mého střeleckého znamení, kterým nezabrání vrhat se do nejrůznějších soubojů ani vědomí prakticky jistých proher.

No jo, zahrát, ale kde? U nás doma? U nich? Fajn, ale to by nebylo spravedlivé, jeden by měl výhodu domácího prostředí.

„Honzo, znáš Hlavovku?“ Napadlo Luboše.

„Lidi pamatujete si na Hlavovku?“ Ptám se teď já vás. Bývala to kavárna na rohu Italské a Anglické ulice v koutě pražského náměstí Míru. Podnik, který svou největší slávu zažil za První republiky, kdy se tam scházela společenská smetánka, ale po nástupu soudruhů značně zchátral. Ztratil mnoho ze svého glancu, otevřel se i tak obyčejným lidem, jako jsme byli my dva študáci, ale jednu výsadu si zachoval. V jednom ze dvou křídel oplýval malými stolky se šachovnicí a za drobný peníz vám obsluha půjčila figurky, abyste si mohli zahrát.

Nu a právě v tomhle podniku jsme den před silvestrem, tuším roku 1973 nebo 74 skončili i my dva s Lubošem.

„Co to bude?“ Ušklíbl se nás asi po půlhodinovém čekání neúsměvný vrchní. Proč by se taky usmíval, když mu do podniku místo prachatých cizinců vlezli dva študáci s od pohledu děravými kapsami. Řekli jsme si tedy o dvě piva a šachové figurky, vrchní ohrnul nos, div, že si neodplivnul a zmizel. Po dalších dlouhých minutách se objevil se dvěma značně podměrečnými půllitry, figurky přinesl kupodivu všechny, i když dost otlučené. Nu a my začali hrát.

Měli jsme celkem klid, v našem křídle jsme byli skoro sami. Ob pár stolů seděl zvláštní pár, elegantní padesátník v nažehleném obleku s kravatou a lehce vyjukaná dáma nejmíň o patnáct let starší. Vzhledem i chováním tak trochu připomínali sňatkového podvodníka s potenciální obětí. Kromě nich doplnili po čase naši společnost čtyři německy mluvící turisté, kteří se pochopitelně dočkali daleko větší pozornosti vrchního než my dva s Lubošem a dokonce i než ten nesourodý pár.

Nicméně já to společenské dění okolo sebe prakticky nevnímal. Ponořil jsem se do hry tak hluboko, že jsem si akorát stačil všímat, jak si Luboš navzdory svému redukovanému počtu prstů šikovně poradil s cigaretami, zápalkami, půllitrem a hlavně se šachovými figurkami. Čas plynul, můj parťák hrál s lehkostí sobě vlastní, mně se kouřilo od hlavy, najednou bylo půl jedenácté a skóre kupodivu jedna ku jedné.

Sňatkový podvodník se svou potenciální obětí byli už dávno pryč, odešli před desátou, ona na něm mohla oči nechat, on si s ní vyloženě pohrával. I cizinci se už zvedali k odchodu, byli sice trochu hlučnější, ale seděli dost daleko na to, aby nás rušili. Teď platili, vrchní se před nimi mohl uklanět a byl samé: „Natürlich, vielen Dank höflich, bitte schön.“

„Tak co dáme rozhodující? Mají do půlnoci.“ Navrhl Luboš a zapálil si další cigaretu.

„Jasně.“

A jeli jsme dál. Pěkně pomaličku a s rozmyslem, vždyť máme ještě hodinu a půl.

„Za čtvrt hodiny zavíráme, připravte si peníze,“ utrousil vrchní na půl pusy, když po dalších pěti minutách náhodou míjel náš stůl.

„Jak to, vždyť je krátce po půl jedenácté, máte otevřeno do půlnoci a my akorát začali novou partii?“ Otázal jsem se překvapeně.

„Dneska končíme v jedenáct,“ opáčil vrchní pohrdavým hlasem, otočil se na podpatku a už ani neslyšel mou poznámku, proč se teda neobtěžovali si to napsat na dveře nebo nás aspoň upozornit předem.

Během avizované čtvrthodiny jsem stačil akorát přijít o střelce výměnou za koně, jinak jsme nepokročili skoro ani o píď. Najednou tu byl vrchní znovu, my mu sice zaplatili, ale odmítli jsme se zvednout. Když do dvanácti, tak do dvanácti přece, no ne? A když rozehráno, tak rozehráno, je to potřeba dohrát. Teď už ani ne tak kvůli tomu, kdo bude celkovým vítězem, ale z principu, přece se nenecháme buzerovat nějakým namyšleným pinglem.

Nu, co vám mám povídat, před námi sice rozehraná šachová partie, ale v našich pusách mariáš, jak jsme se s vrchním trumfovali, jestli se teda jako ráčíme zvednout nebo ne. Flek, re tutti, boty, kalhoty, kaiser, rekaiser...

Vrchního to pochopitelně přestalo bavit, přece se nebude dohadovat s nějakými dvěma cucáky, které by tam od samého začátku radši neviděl. V tu chvíli prohlásil cosi o policajtech, zhasnul světlo, hlučně zamknul vchodové dveře a zmizel někam do kuchyně.

Co teď? Potmě se hrát nedá, odejít taky ne a přece jen socialistický policajt je socialistický policajt, moc do smíchu nám s Lubošem nebylo, skoro nás přešel humor. Nezbylo, než se přepnout do vyčkávacího režimu a doufat, že z toho nebude průser. Třeba ve škole.

„Dobrý večer, vaše občanské průkazy,“ objevili se u našeho stolu dva zelení panáčci v uniformách v okamžiku, když vrchní znovu rozsvítil. Byli tam cobydup, však taky měli služebnu hned za rohem a ani nepotřebovali auto s majákem.

Každý uchopil po jedné z našich legitimací, s přísnými výrazy dolistovali až na stránku patnáct a nejvíc je zajímalo, jestli není ideologicky nepřípustně natržená jako protest proti jednomu ze sjezdů tehdejší vládní partaje. Když žádné poškození nenašli, maličko slevili ze svého mračení a zcela obyčejně se zeptali, co se vlastně stalo, proč tam tak tvrdneme a nechceme odejít.

„Víte, to je tak...“ Luboš zcela překvapivě povstal a věcným hlasem, doprovázeným klidnou gestikulací svých postižených rukou policajtům převyprávěl celý večer včetně sňatkového podvodníka s dámou, německých turistů, podměrečných piv a našeho šachového zápolení, předčasně ukončeného náhlou neohlášenou zavrací hodinou. Řečnil jak rozený rétor, vrchní se ho sice snažil párkrát přerušit, ale starší z policajtů s jednou hvězdou navíc ho vždy gestem zarazil.

Jakmile Luboš zmlknul, policajti se vrátili k přísným výrazům, ale něco tu tak docela nehrálo. Ten s hvězdou navíc, možná fotřík od rodiny, se napřed obrátil na nás dva, prohlásil něco ve smyslu, ať mažeme domů a ať už se to víckrát neopakuje. Pak se však otočil k vrchnímu: „Ještě si promluvíme, soudruhu, přišlo nám na tenhle podnik několik oznámení.“

Takže jsme to tehdy nakonec s Lubošem uhráli na pomyslnou šachovou remízu a ani vrchní nás navzdory svému snažení nedostal do maléru. Jak to tehdy bylo dál, už se stejně nikdo nedozvěděl, my se tam s Lubošem nevrátili. A Hlavovku po čase zrušili, teď je tam nějaká banka nebo co. Škoda, takový to byl parádní podnik, s jeho zánikem zmizel i kus naší tradice.

Milí přátelé, blíží se další silvestr, tak si ho užijte v pohodě, veselí a ve zdraví. A na závěr vám coby člověk, který za tu spoustu let stačil napůl metamorfovat v kocoura, povím něco, co se vám možná nezalíbí. Nechte protentokrát petardy doma, a pokud jste je snad ještě ani nekoupili, věnujte část ušetřeného obolu zvířecím útulkům. Budete za frajery, to vám garantuju.