Jak na mě manželka křikla „ty vole!“

Ten, kdo někdy v životě bojoval s moučnými moly, okamžitě její počínání pochopí. Jakmile se k vám jednou tahle roztomilá zvířátka nastěhují, zůstanou už napořád a nemáte šanci se jich zbavit.  

A to si pište, že se dříve či později objeví. Stačí, abyste si je přinesli z nějakého obchodu třeba v mouce nebo v rýži, která delší čas ležela někde ve skladu. Nebo k vám sami přiletí otevřeným oknem od sousedů na návštěvu a natolik se jim zalíbí ve vašich ovesných vločkách, že už zůstanou napořád.

Populace moučných molů by měla logicky kolísat nepřímo úměrně s intenzitou jejich hubení. Kupodivu tomu tak není, mnohdy je to obráceně a čím víc se je snažíme likvidovat, tím rychleji se množí.

„Už tady zas lítaj ty moli,“ pravila někdy v průběhu předvánočního úklidu Soňa, když v záři svíček adventního věnce zahlédla jejich nezaměnitelný magický třepotavý pohyb. A já hned věděl, že je zle a že nás čeká předlouhé dobrodružné údobí s nejistým výsledkem.

„Nač máme dvě kočky, ty nám je vychytají raz dva a bude po problému,“ snažil jsem se celou věc naivně bagatelizovat. Začátek byl slibný. Nejprve jsem probudil Rózku, neb i kočičí dámy mají přednost a umístil ji na stůl pod třepotajícího se mola. Číča zívla, líně se protáhla a pak zbystřila. S vidinou jednohubky povyskočila a prudce mávla tlapkou po molovi. Marně. Mol nečekanou kličkou do strany uhnul a odlétl k oknu. Rózka ho honila asi půl minuty a když jí zmizel nahoru na skříň, tak to vzdala.

„Pusť na něj Sanťase, ten je šikovnější a líp skáče,“ napadlo manželku. I stalo se, kocour skočil na skříň za molem, shodil atlas hub, pak nahoru nad kuchyňskou linku a dolů letěla adventní třešňová barborka. Nakonec mol zmizel za lednicí a kocoura to přestalo bavit. Seskočil dolů, namířil si to k ségře do pelíšku, aby mi na závěr celého vystoupení oba otrávenými pohledy vysvětlili, že tohle teda ne. Že tolik námahy kvůli jednomu prťavému a naprosto nejistému úlovku rozhodně vyvíjet nebudou. Už nikdy.

A tak jsme s manželkou na molí válku zůstali sami dva. Scénky z některých vánočních, zimních, velikonočních a jarních bitev byly vpravdě komické, až groteskní. Představte si třeba mě, jak stojím v kuchyni na židli a obouručně se šťourám hadicí od luxu ve štěrbinách nad kuchyňskou linkou, kam by neprolezl ani ten náš kocour. Manželka stojí pode mnou na zemi, aby mi přidržovala ten sací přístroj. Přitom se zdánlivě nekoordinovaně přetahujeme a pokřikujeme na sebe útržky vět typu „tam ne, musíš vejš“, „necukej s tím nebo to strhneš i se mnou,“ případně „hernajs, dyť já ani nevidím, jestli v tom rohu ňáký červi vůbec jsou.“ Ano, mouční moli nejsou jen dospělí motýlci, ale též kukly, které se prakticky nedají vyšťourat ze svých koutů a červi, tedy přesněji larvy, jež si pro změnu s oblibou pyšně vykračují po zdech a po stropě.

Za celou tu dobu od adventu až doteďka to párkrát vypadalo nadějně, měli jsme dojem, že se nám konečně podařilo objevit všechna molí ložiska. Jedno jsme dokonce našli v krabici se starými počítačovými kabely. Možná i molové jdou s dobou a začínají používat výpočetní techniku. Nicméně pokaždé se za pár dní ukázalo, že naše snažení bylo jen marností nad marnost a domácí molí populace se objevila znovu.

***

Před pár dny došlo ke dvěma událostem najednou. Dcera s manželem nás potěšili vnoučetem a zároveň s tím se prudce zvýšil počet našich domácích molů. Možná to spolu nějak souvisí, ti naši motýlci to chtěli oslavit a pozvali si své kamarády ze sousedství.

„Ale už toho mám dost,“ prohlásila Soňa nekompromisně, „až se tu mladí objeví, ještě by si Tomík pomyslel, že má za prarodiče bordeláře.“ Nu, čerstvá miminka sice takhle nejspíš neuvažují, ale manželka měla pravdu. Nakonec, manželky mají pravdu vždycky, a to dokonce i v těch vzácných případech, v nichž ji vlastně nemají. A tak se uklízelo, řádilo luxem, hadrem a koštětem, nahoře a dole, ve skříňkách, na zemi, na stropě a prostě všude.

„Honzo, pojď mi pomoct převrátit ten gauč,“ zaslechl jsem s hlavou zanořenou mezi balíčky špaget a makarónů. Šlo o letitý těžký gauč od sedací soupravy s „kočičí uličkou“ vzadu, který se při normálním generálním úklidu nepřevrací, ale jen odsouvá od stěny.

Lehce jsme jej poodstrčili, aby se lépe povalil, manželka zabrala u okna a já u televizního stolku, přes který není dozadu vidět. „Ty vole! ... Koukej na ten bordel!“ Vyrušila Soňa moje myšlenky od makarónů. A zas měla pravdu, jak jinak. Za převráceným gaučem se objevilo asi deset kočičích hraček, z čehož byly většina myší, naštěstí všechny plyšové, akorát u jedné jsem měl chvilku dojem, že je opravdová. Pak tam byly tři vánoční ozdoby, půlka velikonoční pomlázky, jeden šikovný šroubováček, který jsem už dávno oplakal a další drobnosti, ozdobené starou nepotřebnou kočičí srstí.

Avšak uprostřed všech těch pokladů trůnil ON. Ten slavný, kvůli kterému použila Soňa vůči mé osobě onen přiléhavý výraz, jež vyslovuje pouze v případech krajního pohnutí. Nebyl jím nikdo jiný než osamělý, zapomenutý a zakutálený vlašský ořech. Nejspíš tam, chudák, přebýval již od těch zmiňovaných dob vánočních. Nicméně nestal se zbytečným kusem odpadku, protože po celých těch několik dlouhých měsíců sloužil jako pohodlné obydlí početné rodince moučných molů.

Ano, přiznávám, byli jsme oškliví, zlí a bezohlední, celý ořechový dům jsme nekompromisně zlikvidovali. Pro jistotu jsme ho odnesli rovnou ven a pečlivě uložili do popelnice v naději, že se jeho nebozí obyvatelé odtamtud nevrátí zpátky k nám domů.

Pro tuto chvíli máme od moučných molů pokoj, nicméně žádné nadějné vyhlídky do budoucnosti si nedělám. Jak už jsem napsal v úvodu, komu se jednou tyhle potvůrky usadí doma, ten se jich už nikdy nezbaví. Ale možná je to tak lepší a asi by nám bez nich a bez legrace při jejich pronásledování bylo i trochu smutno. Holt jsme si na ně zvykli a časem si na ně zvykne i maličký Tomík.