Jak Marušku naštvali šmejdi

Ještě jsme ani nestačili usednout do pohodlných křesílek naší oblíbené cukrárny a Maruška na mě sehrála divadlo: „Just nebudu hubnout! A ne, a ne, a ne, tohohle se rozhodně nevzdám, to si jednou provždycky zapamatuj!“

Pro zvýšení efektu svých slov dupla nohou a rukama si majetnicky objela své široké oblé boky. Teprve poté se posadila a upřela na mě vyzývavý pohled svých hlubokých hnědých očí.

„Maruško, to je chvályhodné rozhodnutí, už mockrát jsem ti řekl, že ti to takhle sluší nejvíc, a kdybys shodila, přišla bys o část své neodolatelné přitažlivosti. Jenom mi není jasné, proč mi to říkáš tónem trucujícího malého děcka, které se za každou cenu dožaduje pořádné porce zmrzliny, jíž se mu rodiče snaží odepřít,“ přistoupil jsem na hru své blonďaté kamarádky.

„Protože se dožaduju ne zmrzliny, ale pořádného větrníku a ty mi ho tady okamžitě objednáš. A sobě taky, Honzo, abys věděl,“ přitvrdila Maruška panovačným tónem, ale trochu jí přitom nevědomky zacukalo v koutcích. Pak zvážněla: „Nadsazuju to teď, však já vím. Ale dělám to proto, že jsem naštvaná, vytočili mě šmejdi. Tak si teď tady před tebou z toho a sama ze sebe snažím trochu utahovat, abych si spravila náladu, ale vůbec se mi to nedaří. Nezlobíš se na mě za to viď?“

„Já a zlobit se? Vždyť něco takového ani neumím. A na tebe už vůbec ne. Tak mluv, přeháněj, ať se z toho vypovídáš,“ s hraně ustaraným úsměvem jsem odpinkl míček na její stranu.

„Víš, to je tak,“ začala Maruška zvolna věcně poté, co si skla kávy a dala pořádné sousto právě přineseného větrníku: „Včera jsem přišla domů až po Frantovi a on mezitím stačil převzít zásilku od kurýra. Bylo to pro mě, ten panáček prý tvrdil, že se za to nic neplatí, tak on to, netuše nic zlého, prostě přijal. A jakmile jsem dorazila, tak mi to předal. Jenomže já čula, podraz, tak jsem to opatrně otevřela, abych neporušila obal a bylo to od firmy N...“

Maruška s despektem v hlase vyslovila jméno té firmy celé, ale požádala mě, abych ho nezveřejňoval, chtěla se vyhnout případným dalším patáliím s onou pochybnou společností.

Pak se zamračila: „A to si piš, Honzo, že hned navrchu byl splátkový kalendář, zadarmo bylo jen to doručení a ti šmejdi mi to poslali, přestože jsem si od nich nic neobjednala.“

„Jak na tebe vlastně přišli?“ Zeptal jsem se naivně.

„Jak? Jednoduše. Před několika léty jsem si u nich koupila pár vzorků, ale bylo to k ničemu, tak pak už jsem všechny jejich nabídky odmítala a nikdy nic dalšího nechtěla. Ale udělala jsem chybu, zaregistrovala se u nich a tím pádem jim prozradila svoje osobní údaje, které oni teď zneužili. Ta včerejší zásilka byla plná nějakých doplňků stravy prý na zaručené hubnutí, na posílení imunity a na bůhvíco všechno dalšího. To všechno na rok za dva litry prý s dvacetiprocentní slevou, a že jim jako mám příštích deset měsíců splácet po dvou stovkách.“

Maruška teď mluvila rychle, jakoby chtěla mít tu nepříjemnou zpověď za sebou. Na moment se zarazila, aby si zase srkla kávy, ale v tom spěchu se zakuckala. Nesouhlasně mávla rukou, otřela si ústa ubrouskem, a pak navázala: „Mě ti to tak vytočilo, že jsem se koukla na internet a zjistila, že na tyhle nevyžádané zásilky si u nich stěžuje spousta lidí a že oni prý vyhrožují, když jim to někdo nesplácí. Pracně jsem si našla i jejich telefon, který samozřejmě u těch splátek nebyl, brnkla jsem tam a pěkně zostra sjela holčinu, které jsem se dovolala. Až mi jí přišlo maličko líto, ona tam asi jen dělala a sama za nic nemohla.“

Maruška teď na chvilku nasadila smířlivější tón, dala ruce dlaněmi vzhůru, ale vzápětí zase přitvrdila: „Pak jsem jim to ještě celé zopakovala mailem, tu krabici zase pěkně zavřela, odnesla na poštu a poslala zpátky.“

„Takže jsi to s nimi pěkně skoulela a máš po starostech, viď, má milá holka šikovná?“ Pokusil jsem se trochu uklidnit napjatou atmosféru.

Jenomže Maruška se ne a ne uvolnit a usmát: „Ale houbeles skoulela, Honzo, stálo mě to spoustu času, stovku poštovného a ani po starostech úplně nemám. Jen doufám, že už mi nic dalšího nebudou posílat, však víš, jak dovedou být tihle šmejdi vytrvalí.“

Už jsem si s tou holkou nevěděl rady a jen krátce odpověděl: „Když budou, tak to prostě nepřijmeš a Frantovi propříště vtlučeš do hlavy, aby za tebe nic nepřebíral.“

„To už jsem udělala, přestože on vlastně za nic nemohl,“ zavrčela Maruška na půl úst.

Pak mě to konečně napadlo: „Tak víš co, já ti něco povím. Představ si vesnickou sokolovnu, před kterou se schází spousta lidí, hlavně seniorů. Každý dorazí s nadějí a očekáváním v očích ke dveřím, na něco se koukne a pro jistotu zarumpluje klikou. Pak se s naštvaným výrazem, jako máš teď ty, otočí, utrousí více či méně nepublikovatelnou nadávku a odchází...“

„No a?“ Pokusila se mi Maruška skočit do řeči.

Ale já se nedal: „No nic, jsi zvědavá, tak se jdeš podívat a na těch dveřích uvidíš cedulku s výrazným nápisem: ‚Omlouváme se vám, ale přednáška na téma: ‚Jak čelit nekalým praktikám podvodníků,‘ je zrušena bez náhrady. A pod tím dodatek droboučkým písmem, na které potřebuješ brejle: ‚Předem zaplacené vstupné nevracíme!!!‘“

„E... e... e... To se stalo tobě, Honzo? Tam u vás?“ Zeptala se Maruška s vykulenýma očima.

„Ale kdepak, holka zlatá, jen jsem tě chtěl konečně trochu rozveselit. Tenhle fór v trochu kratší verzi koluje po netu, to ho neznáš?“

„Ne, neznám, ha, ha, ha, tos mě teda dostal, tohle ti neodpustím.“ Konečně smích. Hlasitý a dlouhý, jako by se protrhly hráze Maruščina do této chvíle udušeného smyslu pro humor. Zvonkohra jejích úst, až se ostatní hosté cukrárny začali zvědavě otáčet. Maruška si toho všimla a rozesmála se ještě víc. Nešlo to jinak, nakazil jsem se a přidal k ní.

Poté má krásná baculatá kamarádka koukla na hodinky: „Je pozdě, Honzo, musíme domů. Ale máš pravdu a já ti teď něco řeknu. Nejlepší lék na šmejdy je humor. Pojď, přiťukneme si teď na to trochu netradičně posledním douškem kávy, co nám zbyla v šálcích.“