Jak jsme ve třetí třídě s kamarádem kupovali cigarety

„Tady máš pět korun, Honzo, hezky si to užij, buď na sebe opatrný a v pět hodin ať seš doma,“ neodolala maminka mým prosbám, vtiskla mi do dlaně pár mincí a vypustila mě do ulic velkoměsta.

Psala se první polovina šedesátých let minulého století a já tehdy chodil do třetí třídy v pražských Vršovicích. Jaro bylo v plném proudu, blížil se konec školního roku a na dnes dávno zastavěný plácek na konci Kodaňské zavítala pouť. Nešlo o žádné moderní divočárny, na kterých se vám za majlant vytřesou všechny kosti, ale jen o pár obyčejných klasických atrakcí. Dvoje vrzající houpačky lodičky, menší a větší, dětský kolotoč s dřevěnými koníky a tramvají, řetízkáč, střelnice a stánek s cukrovou vatou.

„Hoď sebou, Míro, jdeme,“ cinknul jsem na spolužáka v přízemí, a hned jsme jen tak v krátkých košilích vyrazili. Cestou jsme porovnali finance, měli jsme stejně, možná, že byly naše maminky domluvené, aby to nikomu z nás nepřišlo líto. Pětikoruna aneb bůr, dnes by vás za ni ani nepustili do pouťového areálu, tehdy vystačila na hezký kus odpoledne.

Nad cukrovou vatou jsme ohnuli nos, ta je pro holky. Tak kde začnem?

„Řetízkáč?“

„Jasně, řetízkáč!“

Největší lákadlo, jaké mohla taková pouť nabídnout dvěma klukům. Po řetízkáči jsme skočili do houpaček lodiček, samozřejmě jsme si počkali, až budou volné ty velké. Krouživý let vzduchem jsme vyměnili za kyvadlový a makali jak čerti, kdo z nás vylétne výš. Nu, Míra vyhrál, za což jsem ho odměnil kamarádským žďuchancem.

„Jdem střílet!“ Táhnul jsem ho za rameno.

„Proč střílet?“

„Na růži pro mamku.“ Vlastě ani nevím, kde jsem k tomu zvyku přišel, asi mi ho poradila babička. Střílení ze vzduchovky mě bavilo odmalička a ta papírová květina byla takovým poděkováním mamince. Za těch pár korun a puštění na pouť? To jsem si myslel tehdy. Ale kdepak, symbolicky za všechno, co pro mě dělá. Došlo mi mnohem později. Většinou jsem trefil, a tak se stalo i tentokrát.

Mirek nechtěl zůstat pozadu, ale s nabíjením se loudal a tu vzduchovou flintu držel jak prase kost. Holt to neuměl.

„Míro, takhle to chytni, tady koukej přes hledí na mušku, abys tam viděl špejli. A hlavně nepospíchej...“ snažil jsem se mu do toho kecat.

„Prásk!“ Vedle. Brok se jen odrazil, cinknul a nic. Druhá rána by znamenala další korunu, ale my už měli jen po té poslední.

„Pro koho tu růži chceš?“ Zeptala se Míry paní pouťová.

„Pro mámu.“ Špitnul Míra inspirován mým nápadem.

„Tak tumáš.“ Vytáhla paní pouťová jednu kytku ze stojánku a vtiskla ji Mírovi do ruky se slovy: „A zlom si tu špějli vejpůl, ať má maminka radost, žes trefil.“

Slunce se posunulo na obloze, bylo půl čtvrté a nám zbývala poslední koruna. Opět zvítězil řetízkáč, ve vzduchu jsme se snažili roztočit kolem vlastní osy, a než jsme si to stačili pořádně užít, kolotočář zmáčknul klakson a začal brzdit.

Najednou byly naše kapsy prázdné. Šmytec? Je brzo, ještě nééé! Zevlovali jsme kolem řetízkáče, záviděli ostatním jejich bezstarostné létání vzduchem a koukali na kolotočáře.

Snědý chlapík si broukal nějakou písničku pod mohutný knír, občas hodil okem po švarné dívce ve stánku s cukrovou vatou, hrábnul do kapsy a vytáhnul krabičku cigaret. Byla prázdná.

„Kluci, pojďte sem, chtěli byste se ještě svézt?“ Kývnul na nás.

„Jó, anó, jó!“ Přiběhli jsme k němu s nadějí.

„Máte peníze?“

„Nemáme.“ Dvojhlasné zklamání.

„Tak víte co? Tady máte dvě koruny a skočte mi támhle přes ulici do trafiky pro Lípy,“ prohlásil veledůležitě. Šoupnul nám do dlaní příslušné mince a ani se nebál, že mu s tím pokladem zdrhneme.

My jen vykulili oči a s nadějí, že se nám za tuto službu dostane dalšího letu vzduchem, upalovali splnit kolotočářův úkol.

„Lípy nemám, nepřišlo zboží, zbyly mi jen Maricy,“ oznámila nám trafikantka a ani se nepodivovala nad tím, že dva malí špunti chtějí koupit cigarety. Tehdy bylo normální chodit rodičům do krámu pro kuřivo a do hospody se džbánem pro pivo, zákon to nezakazoval. Jenže kolotočář chtěl Lípy a ty nebyly k mání. Vraceli jsme se s nepořízenou a smutně dumali, že z dalšího svezení na řetízkáči asi nic nebude.

„Na Maricy máte málo,“ zabručel kolotočář po našem návratu. Zamyslel se, vrhl zas letmý pohled na dívku s cukrovou vatou, znovu zašátral v kapse a do našich dlaní přisypal dalších pár mincí.

Tentokrát už nákup veledůležitého zboží proběhl bez dalších zádrhelů a ani nás při přebíhání Kodaňské sem a tam nesrazilo žádné auto. Stejně tam tehdá skoro nic nejezdilo.

Kolotočář zkušeným pohybem otevřel donesenou krabičku cigaret a jednu Maricu vložil do úst. Obřadně si zapálil a pomalu vyfoukl oblak dýmu, který na moment zastínil jeho snědý obličej. Pak kouknul na nás: „Díky, kluci. Máte dvě jízdy zadarmo, ale nikomu to neříkejte, hlavně, ať se to nedozví principál.“

Kdybyste tam tehdy náhodou byli také, mohli byste spatřit dva malé třeťáky, jak se šťastnými výrazy letí na řetízkovém kolotoči s myšlenkami někde v oblacích. A jak se jim v knoflíkových dírkách u košil odrážejí sluneční paprsky od papírových růží pro maminky.