Jak jsme se manželkou poprali kvůli pár minutám

Určitě znáte takové ty vtipy, ve kterých nechce manželka svého muže pustit do hospody. Případně, když on je tak smělý a jejího zákazu nedbá, tak ona ho pak doma očekává hned za dveřmi s odjištěným válečkem na nudle.

Kdo mě a Soňu aspoň trochu zná jako desetiletími sehranou dvojku, tak asi jen stěží uvěří, že se něco podobného stalo i nám.

Leč začněme pěkně od začátku, a to tak, že zvoláním: „Hurá, konečně dovolená.“ Po dlouhých měsících, vlastně od loňského září nastal ten vytoužený čas týdne volna a my se vybrali do malebně krásného Pošumaví, konkrétně do příjemného penzionu kousíček od Nýrska.

„Tak na tohle jsem se těšil celý den,“ informoval jsem po příjezdu s radostí v hlase děvečku pro všechno v podobně majitele, který mi načepoval nejlepší pivo na světě. Nebudu jmenovat, ale určitě víte které. Pak už to šlo ráz na ráz, ubytování, informace o čase večeře a snídaně, však to znáte. Krom nás dvou v penzionu pobývala sehraná partička cyklistů, kteří tam jezdí už několik let a kteří zároveň oplývají příjemně veselou družností.

„Tak kam zítra?“ Zazněla otázka přímo hamletovská. „Být či nebýt?“ Respektive „Jít či nejít?“ Anebo „Jet či nejet.“ Inu, všichni jsme si odpověděli po svém, cyklisté naplánovali výjezd až kamsi do Bavor a my pěší poněkud skromněji túru po kopcích v nejbližším okolí. Všemu našemu plánování byl pochopitelně přítomen i zdejší nejvyšší šéf Karel se svou družinou, aby zkušeně zkontroloval, zda jsme nepřecenili své síly.

(JP)

Výjezd i výšlap byl sice fajn, ale znáte to, člověk míní, pánbůh mění, a jak se po návratu ukázalo, Karel nás tak docela neuhlídal. Zřejmě toho dne došlo k jakési fyzikální anomálii, kilometry byly delší než obvykle nebo co já vím, prostě jsme se před večeří sesedli na terase před penzionem poněkud uťapaní. U orosených půllitrů tam odpočívalo pár cyklistů a do toho jsme dorazili my dva se Soňou.

A pak to přišlo, já nenápadně mrknul na tu svou a ona jenom tak zlehoučka kývla hlavou, aby si toho nikdo nevšimnul. Prostě léty sehraný signál, že jim jako sehrajeme divadýlko.

„Koukám, že jste si nechali načepovat jedno před večeří, chutná?“ Nahodil jsem udičku.

„No jasně, že chutná, bodejť by nechutnalo po tolika kilometrech,“ ťuknul si do návnady takový postarší cyklistický šprýmař.

„Inu, že bych si taky dal? Já vám vlastně nevím,“ zapochyboval jsem s okatě tázavým pohledem na Soňu.

„Co vám v tom brání?“ Povzbudil mě ten dobrý muž.

„Vlastně nic, jdu si pro jedno, Soni, nevadí?“ Jakože jsem si dovolil dost.

„Honzo, to myslíš vážně? Teď šest minut před večeří? Copak to nemůžeš tu chvilku vydržet?“ Plynně vplula do role semetriky s válečkem moje drahá.

Schlíple jsem se posadil jako nějaký podpantoflák. Cyklisté zmlkli, koukali jeden na druhého, pak na Soňu, na mě a co jako teď bude dál.

„No jó, ženská,“ zvesela jsem po chvilce napětí vynesl žolíka.

„Ehm, no, zrovna tohle jsem si myslel, akorát jsem se to netroufnul vyslovit,“ ozval se jeden z cyklistů a poněkud omluvně pohlédl na svou společnici.

Soňa se pro větší zmatení publika napřed zamračila, vzápětí uchcechtla, a poté pravila: „Tak počkej, nechám nám načepovat oběma.“

„Cože, vy mu to pivo vážně chcete přinést?“ Zareagovala cyklistka poté, co se má drahá překvapivě zvedla, jakože odpluje dovnitř k výčepnímu pultu.

„Jasně a sobě také, přece na něj nebudu závistivě koukat,“ opáčila s ledovým klidem má drahá a za chvilku dorazila s dvěma plnými půllitry.

Později po večeři jsme se šli projít a míjeli stůl, u nichž byli sesednuti teď už úplně všichni cyklisté. Když jsme se přiblížili, ztlumili hovor a my se Soňou zaslechli jen úryvky tichého špitání:

„To jsou oni?“

„Ano, pst, tiše, před večeří se mezi sebou poprali kvůli pár minutám.“

„Teda já bych ti to pivo na jejím místě rozhodně nedonesla!“

„Ani bych se tě neptal a došel si pro něj sám!“

„Mlč už. A jestli si myslíš, že večer něco bude, tak na to zapomeň!“

Jó, tak už to bývá, takové zprávy se šíří rychlostí blesku, bobtnají, mění se ve fámy a člověk má obrovské štěstí, když jde jen o nevinné pivo na dovolené. Ještěže byl mezi námi kocourek Karel, který vše sledoval s naprostým stoickým klidem.

(JP)