Jak jsem vyměkl v autobusu

Té pochybné dvojice jsem si všiml, už když jsem vystoupil z metra a chystal se sejít po schodech dolů na stanoviště autobusů. Bylo kolem páté odpolední, ti dva byli vpravdě namol a já se jim instinktivně vyhnul širokým obloukem.

Takový obrázek je na Černém Mostě bohužel až příliš častý. Stahují se tam různá individua, bezdomovci či jim podobní, pochlastávají, dělají kravál a leckdy i obtěžují náhodné kolemjdoucí. Lidé si na ně zvykli, považují je za smutný kolorit daného místa, obejdou je a okamžitě na ně zapomenou.

I mně tedy sešli z mysli, autobus přijel, já nastoupil a usadil se hned vpředu vpravo kousek za řidičem na čtyřsedačku k okénku. Otevřel jsem sešit se sudoku, abych si ukrátil cestu z práce k nám do rovinatého Polabí, a jen koutkem oka jsem zaregistroval dámu vyššího středního věku, usednuvší šikmo naproti mně.

Leč nebylo mi dáno ponořit se do zapeklitých tajů čísel, neb věřte tomu nebo ne, na volném sedadle vedle mě s žuchnutím a s hlasitým škytnutím přistál jeden z těch dvou chlapíků. K mé smůle bohužel ten ožralejší, který už ani nebyl schopen normálně mluvit. Druhý o fous střízlivější se postavil do uličky nad něj.

Autobus se dal do pohybu a stojící pán občas cosi nesrozumitelného zakřičel na sedícího. Tedy nesrozumitelného, on sice ještě jakž takž artikuloval, ale já se nechytal, neb mluvil mně zcela neznámou řečí. Slovanský jazyk to rozhodně nebyl, angličtina, francouzština či němčina taky ne, ba ani maďarština, spíš mi to přišlo jako rumunština nebo něco podobného.

Sedící muž záhy usnul opileckým spánkem a hned v následující zatáčce se na mě zhroutil. Inu co, za lehkého použití lokte jsem ho odstrčil, on se vychýlil na opačnou stranu a v pádu do uličky mu zabránil ten stojící. Velice hlasitě na něj něco křiknul, on neméně nahlas cosi odpověděl, a opět se propadl do spánku.

„Člověče, odveďte si ho někam jinam!“ Poté, co se na mě ten maník s dalším škytáním zase navalil, jsem to zkusit prostě musel. Nejenže mi vůně vyčpělého alkoholu, skombinovaná s upoceným odérem byla vpravdě nepříjemná, ale u vědomí lability opileckých žaludků jsem dostal obavy, že se mu stane jistý zcela specifický druh nehody.

„Dobre,“ odpověděl mi stojící a opět cosi na svého společníka křiknul, ale to bylo asi tak všechno.

Dáma vyššího středního věku, sedící teď přímo naproti opilcovi se tvářila jako socha. Kamenný výraz, kamenný pohled do knížky, kterou četla, div, že i ty papírové stránky se též neproměnily v kámen. Trochu jsem jí záviděl její klid, možná byla na leccos zvyklá.

„Opilí cestující budou vyloučeni z přepravy...“ Vytanul mi najednou v mysli úryvek z jakéhosi dávného přepravního řádu MHD. I pomyslel jsem na řidiče našeho autobusu, který nemohl ty dva neslyšet, a položil jsem si otázku, zda nějak zareaguje. Ale jak? Pokusit se je vyhodit vlastními silami a riskovat rvačku? Nebo zastavit, zavolat na ně policajty a zdržet celý autobus bůhvíjak dlouho? Každopádně muž za volantem byl zjevně flegmatik, neřešil, jel v klidu dál a tvářil se, že o ničem neví. „Inu, chlapče, možná budeš mít problém na konečné,“ politoval jsem ho v duchu.

Po dalším, bůhví kolikátém opilcově mocném škytnutí, říhnutí, spadnutí na mou osobu a usnutí mi došly nervy a já zcela paďoursky vyměknul. Se slovy „tohle se prostě nedá“ a s tázavým pohledem na dámu vyššího středního věku jsem se zvednul, opatrně protáhnul do uličky a odebral do vzdálených a o mnoho klidnějších míst autobusu. Jen krátce jsem se ohlédl, abych zaregistroval, jak dámin výraz ještě víc zkameněl a jak se do opilcovy tváře pomaličku vkradl odstín nazelenalé barvy. Přiznám se bez mučení, že se mi ulevilo, za pár stanic jsem vystoupil a na celou nemilou záležitost prakticky zapomněl.

Připomenul mi jí až úryvek rozhovoru dvou mladých dívek, který dolehl k mým uším následujícího rána, když jsem jel do práce. Neseděly zrovna nejblíž a já zaslechnul pouhé:

„Prej včera někdo poblil v autobusu sousedku odnaproti, víš kterou, však ji znáš.“

„Nech toho, jsem čerstvě najezená!“

Přišlo mi té dámy líto, napadlo mě, že jsem měl být důslednější a přimět ji k včasném ústupu tak, jak jsem to učinil já.