Jak jsem vychovávala Macíka

Bylo mi tehdy už přes třes měsíce a já se pomalu cítila jako dospělá. Na sklonku mého pobytu v domácím útulku u jedné moc hodné dvounohé paní se tam zčistajasna objevil úplně maličký zrzavý kocourek Macík.

Ač jsem na tom místě nebyla zdaleka nejstarší, jen málokdo z ostatních tam v té době pobýval déle než já. A tak jsem se pochopitelně snažila zaujmout co nejvyšší příčku v naší proměnlivé hierarchii. S odstupem času mi to připadá komické, mnohé starší kočky mě musely považovat za nevychovaného fracka, a často mi to dávaly najevo, ale jedno privilegium jsem si přece jen vydobyla. Svým způsobem jsem se na pár týdnů stala Macíkovou maminkou.

Když se jednoho deštivého podvečera objevil, byl tak maličký, že se sotva dokázal sám najíst z misky. Nebýt naší dvounožky, ostatní by mu všechno snědli a nic by na něj nezbylo. Nejen, že ještě neměl dost síly na to, aby samostatně obstál v miskové konkurenci, navíc byl strašně bojácný. Bůh ví, co prožil ve svém nejranějším kotětsví.

Nalezl si své místečko v rohu té větší místnosti a tam mezi velkým škrabadlem a ústředním topením trávil většinu času. Začala jsem ho pozorovat. Když zrovna nebyl nikdo poblíž, očka mu jen hrála, jeho maličkou hlavičkou se jistě honila spousta zdravých kotěcích nezbedností. Ale jakmile uviděl, že se k němu blíží někdo další, třeba jen nevelké kotě, rychle se stáhl do sebe, jakoby dostal strach. Ve vzácných chvilkách klidu se dokonce odvážil udělat pár šplhů po škrabadle, to jsem si mohla všimnout, jaký je mrštný a šikovný. Jenže nikdy mu to nevydrželo dlouho. Pokaždé si ho někdo všiml a chtěl se s ním prát nebo si hrát, a on se polekal a rychle zmizel do své skrýše.

Ukula jsem tedy plán. Vyčíhla jsem si chvíli, kdy zvědavě vykukoval ze svého místečka a schovala se za škrabadlo tak, aby viděl jen špičku mého ocásku. Tou špičkou jsem mu začala mávat za strany na stranu kousek před čumáčkem, prakticky na kotěcí doskok. Pochopitelně jsem na něj ze své pozice neviděla, a tak jsem mohla jen mávat a čekat. Několikrát se nic nestalo a už jsem to chtěla vzdát, ale pak jsem najednou ucítila kratičký útok jeho ostrých drápků. Ne, že by to bylo zrovna příjemné, ale když už jsem se jednou rozhodla, dokázala jsem vytrvat.

Zprvu se jednalo jen o pár nesmělých rychlých ataků, následovaných okamžitými návraty, jako by se Macík sám lekl své odvahy. Jakmile jsem však měla dojem, že se s mým ocáskem začíná doopravdy prát, změnila jsem taktiku. Macíkovy výpady začaly být už dost bolestivé a bylo na čase mu ukázat, že existuje nejen útok, ale i obrana. Otočila jsem se tedy a místo ocásku mu začala nabízet přední tlapky.

Nevěřili byste tomu zděšení v jeho očích, když zjistil, že k těm tlapkám patřím i celá já. Když na ně totiž zaútočil, vztyčila jsem se v celé své maličké výšce a jemně mu oplatila. Poprvé jsem ho polekala tak, až mě to mrzelo a začala jsem se bát, že jsem ho od našich her nadobro odradila. O to větší bylo mé překvapení, když se po chvíli osmělil a svůj výpad zopakoval.

Netrvalo dlouho a začali jsme se spolu prát tak, jak se na koťata sluší a patří. Samozřejmě, že jsem ho musela trochu šetřit, byl přece o hodně menší než já, ale on to naštěstí nepoznal. Když jsem se od něj nechala přeprat, byl hrdý na své vítězství, jako by bylo opravdové. Navíc jsme se skamarádili i jiným způsobem. Hodně času jsme trávili společně, jídávali jsme spolu u jedné misky a já si všimla, že už se konečně pomalu přestává bát i ostatních.

Po několika dalších dnech opustil svůj úkryt mezi topením a škrabadlem a vydobyl si pelíšek v jednom níže položeném průzkokovém tunýlku. Měla jsem z něj obrovskou radost, ale přiznám se, že jsem i maličko žárlila. To víte, kotěcí slečna, které vadí, že si její maličký nápadník začíná hrát též s ostatními.

Poslední noc před mým odchodem k rodině dvounožců, s nimiž jsem prožila celý život, jako bychom oba dva tušili, že se blíží čas našeho rozloučeni. Macík za mnou přišel do mého pelíšku na polštáři, a jak byl maličký, svinul se mi jako miminko k bříšku mezi přední a zadní tlapky. Za silného předení jsme oba usnuli a já měla krásný živý sen. Zdálo se mi o nádherném silném a odvážném zrzavém kocourovi Mackovi, jak neohroženě ochraňuje dům svých dvounožců od myší a podobných nezvaných návštěvníků.

Druhý den jsem se odstěhovala a Macíka jsem už nikdy neviděla. Měla jsem však jistotu, vždyť i každé maličké koťátko dobře ví, že kočičí živé sny se v životě stávají skutečností.