Jak jsem svedl Marušku k hříchu

„Maruško, jsi v pořádku? Netrápí tě něco? Připadáš mi nějaká posmutnělá nebo dokonce pohublá?“ Zeptal jsem se starostlivě své krásné cukrárenské kamarádky při našem minulém posezením nad kávou a větrníkem.

Tedy abych byl přesný, nad kávou sice ano, ale nad větrníkem jen napůl, protože Maruška ho tentokrát poněkud nervózně odmítla a dovolila mi, abych jí objednal jen úplně prťavou laskonku. Tedy nejmenší zákusek, co byl v nabídce a jaký si vůbec dovedete představit.

„Honzo, zklamal jsi mě,“ odpověděla mi ta vzácná dáma. „Naivně jsem si myslela, že mě pochválíš, jak se mi podařilo parádně zhubnout, ale ty tohle.“

Maruška se sice snažila tvářit hrdě nad úspěchem své váhové redukce, ale drobný podtón v jejím hlase naznačil, že za tím může být i něco jiného. „Holka zlatá, tvé hubnutí je sice možná chvályhodné, ale, a teď mi promiň mou neomalenost, mám-li být upřímný, tvá krása spočívá mimo jiné v tvé oblosti, a pokud to přeženeš, tak nevím, nevím.“ Touhle větou jsem si jen nadhodil míček, abych mohl vzápětí zasmečovat: „Doufám jen, že hubneš z vlastní vůle a že tě k tomu nenutí nějaké zdravotní důvody?“

Maruška se zamračila a zatvářila se, jakoby mě chtěla spolknout: „Samozřejmě, že z vlastní vůle, Honzo, o moje zdraví se fakt neboj. Prostě jsem se rozhodla trochu shodit a taky jsem začala pravidelně cvičit, to je celé. A je mi úplně jedno, jestli se ti to líbí nebo nelíbí!“

Byl to sice od Marušky trochu tvrdší return, ale já s ním počítal a odpověděl jsem jí vysokým lobem: „Samozřejmě, že se mi líbíš a za to cvičení tě musím pochválit, sám bych se asi k něčemu takovému nedokopal. Ale jedno ti řeknu, má drahá, při tom cvičení bych tě chtěl vidět, zvlášť, jestli si oblékáš něco hodně přiléhavého. A teď mi řekni, jak jsi na to celé vlastně přišla?“

Ač to tak nevypadalo, Maruška nakonec můj lob doběhla a vrátila míček šikovným křížovým úderem: „Sice hubnu, ale pořád jsem při tom cvičení dost naditá, takže vidět mě u toho rozhodně nechceš. A jak jsem na to přišla? Jednoduše, máš rád švestkové knedlíky?“

„Moc ne, Maruško, zákusek si tady v cukrárně s tebou dám rád, ale jinak na sladké až tak nejsem a radši si dám třeba řízek. Proč se ptáš?“

„Protože jsem se těch švestkových knedlíků přejedla.“ Zaservírovala Maruška po míčku, který jsem nechytil. „Co přejedla, přímo přecpala k prasknutí, abys věděl. Já je miluju, byli jsme u maminky, ta je dělá fantastické, pořád mě pobízela, ať si přidám a nedopadlo to dobře. Snědla jsem jich tolik, že mě pak musel Franta pomalu křísit z kómatu, způsobeném přeplněním žaludku. Tak jsem se zařekla, že takhle to dál nejde, začnu žít moderně, budu jíst jen samá odlehčená jídla a k tomu přidám to cvičení. Tuhle laskonku jsem si dala jen výjimečně kvůli tobě, Honzo, ale ty, než abys mi za to byl vděčný, tak jsi přidrzlý a vůbec nedokážeš ocenit mou snahu.“

„Dobře, Maruško,“ pokusil jsem se o záludně točený servis po prohraném setu, „já tě teda za to hubnutí taky chválím, když si o to říkáš. Ale ruku na ňadro... totiž na srdce, promiň. Baví tě to?“

Ta holka to nechytla a po mém esu vytřeštila oči: „Jasně, že baví!“ Pak se na moment odmlčela, aby pokračovala tišeji a o oktávu níž: „Frantovi po té příhodě s knedlíky tvrdím, jak mě to baví, kolegyním v práci se chlubím, jak mě to baví, sama sebe snažím už bůhvíjak dlouho přesvědčit, že mě to baví. Ale...“

„No, jen to dokonči a pořádně se do toho opři.“

„Víš, Honzo, scházíme se takhle už několik let a já ti za tu dobu prozradila pár věcí, které jsem nedokázala říct nikomu jinému. Těžko se mi to říká, ale mám-li být upřímná, nebaví. To cvičení sice možná ano, ale nedovedeš si představit, jak Frantovi závidím, když se cpe gulášem a já se vedle něj přemáhám uždibovat veskrze zdravý a lehký salát. To samé v práci, když jdeme na oběd. Nebo dokonce i tady, ty jeden mezuláne, ani nevíš, jakou mám chuť na ten tvůj větrník.“ Po téhle zpovědi se Maruška smutně a zadumaně zahleděla na svůj prázdný talířek, který jí zbyl po maličkaté laskonce, a já po jejím přiznání returnoval míček do sítě.

Další míček jsem nadhodil dlouze, pomalu a jen tak zlehoučka: „Tak víš co, Maruško, dovol mi, abych to teď celé shrnul. Za prvé aniž počkám na tvé svolení, tě tady na místě svedu k hříchu a objednám ti větrník. Za druhé si od tebe vyžádám svatosvatý slib, že zase začneš jíst normálně, jak jsi byla zvyklá. Když se totiž přestaneš přemáhat s tou vodou... totiž s těmi saláty, přestaneš být nervózní, vnitřně se zklidníš a budeš zas spokojená tak, jakou jsem tě vždycky znal. A za třetí, jestli chceš, klidně cvič dál, nech se u toho od Franty vyfotit a pošli mi to, ať se taky trochu pokochám.“

Maruška chvilku mlčela, domníval jsem se, že přemýšlí nad mými slovy, ale mýlil jsem se. Ona totiž čekala na servírku, která se k nám zrovna blížila, aby ji mohla oslovit: „Slečno, buďte tak hodná, přineste mi jeden ten velký větrník a k tomu dvakrát griotku, prosím. Děkuji.“

Teprve poté si všimla mé maličkosti, jak netrpělivě čeká na její odpověď. Tedy na servis z její ruky, kterým by mohla celé utkání definitivně vítězně uzavřít: „Asi máš pravdu, Honzo, teda aspoň v něčem. Dřív jsem byla spokojenější, líp snášela starosti a to mi za těch pár kil dolů fakt nestojí. Cosi ses mi teď pokusil nalinkovat, moc servítků sis přitom nebral, ale já ti to odpustím. Za prvé jsi mě svedl, udělej si čárku na pažbě, jak to dopadlo s větrníkem, jsi právě slyšel. Za druhé se vykašlu na všechny ty saláty, bulgury, hummusy a já nevím co všechno, začnu jíst normálně, jen se nebudu přecpávat jako s těmi švestkovými knedlíky. Ale za třetí máš smůlu, cvičit budu sice dál, ale fotky se nedočkáš, promiň a neprovokuj.“

Maruščin poslední servis jsem nechytil a těšilo mě pozorovat, jak si má krásná kamarádka vychutnávala vědomí, že vyhrála náš tenisový duel na celé čáře. Teď svižně přeskočila pomyslnou síť a místo podání ruky si se mnou s rošťáckými jiskřičkami v očích přiťukla sklenkou tmavorudé vláčně sladké tekutiny.