Jak jsem si zachránil ptáka

Byl to ale nerozum lézt zrovna do téhleté roury, vždyť to bylo strašně nebezpečné. Ale snad za to mohlo vražedné vedro, které způsobilo chvilkové zatemnění mozku.

Budiž omluvou, že tam nejspíš nelezl z vlastní vůle, ale prostě tam spadl. Byl takový maličký, nezkušený, nerozumný, jistě i neohrabaný, a možná hledal nějaké osvěžení.

Měl vlastně velké štěstí, upozornilo mě na něj podivné štrachání, o němž jsem nejprve nevěděl, odkud vychází. Pak jsem si nevěřícně uvědomil, že to nemůže být odjinud, než zevnitř.

Čistící nádobku okapové roury jsem otevřel kleštěmi, a pak jsem nevěřil svým očím. Choulil se tam maličký vylekaný vrabčáček. Po vysvobození chvilku zmateně poskakoval, poté se ztratil v křoví. Udělal mi radost, vlastně jeho rodiče mi udělali radost, když jsem je asi po hodině viděl, jak si před domem své nezvedené ptáče dokrmují.