Jak jsem si vydělal na pivo vlastním tělem

Uprostřed devadesátých let minulého století jsme s kolegy odjeli na týdenní školení do malé vesničky na dolním toku řeky Sázavy, kousek od Čerčan. Do odpoledne jsme vstřebávali vědomosti, poté v podvečer vyrazili za zábavou.

Tedy za zábavou, ono jí tam zas až tak moc nebylo. Počasí na fotbálek mizerné, ženské na obdivování žádné. A tak nám nezbylo, než hledat hospodu, kde by se dalo povečeřet, popít pár orosených a o těch ženských a fotbale aspoň poklábosit. Místní nám prozradili, že do nejbližší dobré hospody je potřeba popojet několik stanic vlakem.

„Kluci, vystupujem!“ Zavelel Jarda, který se jako první dokázal zorientovat ve jménech stanic posázavského pacifiku. Jarda s Jirkou vyskočili z vlaku, já se trochu opozdil. Hrnul jsem se za nimi, ale když jsem se už, už chystal udělat krok shora na stupátko motoráku, najednou se za mnou zatmělo a já ucítil měkký prudký náraz. Neudržel jsem balanc, letěl dolů, vzal to přes nějaký betonový sloupek na peróně a potupně skončil v nelichotivé poloze na zemi.

„Co tady překážíš?“ Zaslechl jsem. Oklepal jsem se a zaměřil pohled směrem, odkud přicházel ten hlas. Uviděl jsem jen ženská záda. I podle nich jsem poznal, že ta žena nebyla plnoštíhlá, natož hubená. Byla mohutná jako hora, krátce se po mně ohlédla a odfrkla si, jako když parní lokomotiva vypustí pár krychlových metrů svého natlakovaného obsahu. Zamračila se, věnovala mi pohled jako nějakému prašivému psu, který se jí omylem připletl do cesty a se dvěma ohromnými nákupními taškami odfuněla v dál.

„Ta tě teda těma svejma prsiskama pěkně smetla,“ smál se mi Jirka, který celou scénku sledoval.

„A že je teda měla jak nárazníky od lokomotivy, ha, ha,“ nemohl zůstat pozadu Jarda.

Mně teda do smíchu nebylo. Pomalu jsem se sbíral ze země, koleno pěkně natlučené a rameno se též hlásilo o slovo. Holt ten beton na sloupku, který jsem potkal cestou, nebyl vůbec vypolštářkovaný a ani na zem mi nikdo předem nepřipravil doskokovou matraci. Chtěl jsem jet co nejdřív zpátky, ale kluci mě přemluvili, že když už jsem tady, tak přece nezůstanu o hladu a žíznivý. A tak jsem s nimi odkulhal do té místními lidmi doporučené hospody.

Občerstvovna vypadala nově zrekonstruovaná, jídlo bylo chutné a pivo jako křen. Usedli jsme ke stolu hned u výčepního pultu a já se napřed zaběhl aspoň trochu ošetřit na záchod. Cestou jsem minul hospodského, už v ten moment si mě zvědavě prohlížel.

Při večeři jsme si pochopitelně povídali o té matróně, které jsem tolik překážel při vystupování z vlaku. Kluci se náramně bavili vymýšlením různých variant, jak to celé mohlo dopadnout a že jsem měl vlastně veliké štěstí.

„Kdyby ta baba zakopla a spadla na tebe, tak z tebe byla placka a teď bys tu s náma neseděl,“ začal si Jirka.

„A my taky ne,“ přisadil si Jarda. „Museli bysme tě seškrábat ze země, abys jim nezasvinil nástupiště.“

Pak ještě za mocného řehotu spekulovali o tom, co by si počali s mou mrtvolou a jestli by funebráci přijeli dost brzo na to, aby oni dva stihli poslední večerní vlak zpátky.

Hostinský se činil u pípy a všechno slyšel. Nejdřív se tvářil soucitně, pak se uculoval a nakonec se zamyslel. A otočil se na mě: „Tak za tohle, pane, máte u mě dneska pivo zadarmo.“

Nechápavě jsem otevřel pusu a chystal se pátrat po důvodech jeho velkorysosti. Ale on mě předešel: „To musela bejt Janotka. Všichni ji tady znaj a před revolucí se před ní celá vesnice třásla strachy. Byla největší zvíře místní partaje a do týhle hospody, kterou sebrali komoušové mýmu tátovi v osumačtyřicátým, si nasadila svýho syna. Byl to pěknej lempl, okrádal hosty a celej barák zhuntoval. Janotka to měla po vsi celý obšancovaný a když se otočil režim, tak si přestavovala, že jí to všechno spadne do klína. Jenomže se kapánek spletla, nepočítala s tím, že novej starosta je machr právník a nenechá jí nic ukrást. Takže dostala kulový, je kvůli tomu naprdnutá na celej svět a jediný, co teď dělá, je, že škodí, kde může. Každýho prudí a snaží se štvát lidi proti sobě. A vy jste to od ní dneska úplně nevinně schytal, tak zato máte ode mě to pivo.“

„A my dva taky?“ Vložil se do řeči Jirka.

„Ne, jenom on, vy dva si z něho akorát děláte srandičky,“ promluvil z hospodského dobrý hospodář. Ale aby se ukázal, že není škrob, tak nám všem přinesl jako zákusek gratis tlačenku s octem a s cibulí, však věděl, že mu to vrátíme na dýšku. A mně nabídnul, abych se skočil pořádně umýt do jeho koupelny, co měl nad hospodou, protože na tom peróně bylo docela bláto.

No, co vám mám povídat. Školení utíkalo jako voda a my se do téhle hospody ještě asi dvakrát vrátili. Pivo zadarmo jsem už sice nedostal, ale hospodský na mě pokaždé spiklenecky mrknul. Tu Janotku jsme zase potkali ve vlaku a to vám povím, že jsem si dával fakt majzla, abych se jí zas nepřipletl do rány. Pro jistotu jsem si sedal na druhou stranu vagónu, co kdyby si mě pamatovala a chtěla si na mně zgustnout za trest, že jsem jí ten první den překážel při vystupování. O další sražení ze dveří vlaku a následnou žalobu za to, že jsem jí svými zády osahával poprsí, jsem teda skutečně nestál.