Jak jsem si v metru raději stoupl jinam

Ráno se na Černém Mostě vagón téměř zaplnil. Sedl jsem si na samostatnou sedačku, proti mně se usadila mladá mamina se zhruba čtyřletým klučinou. On k okénku, ona do uličky, zjevně jej vezla do školky.

„Mamí, přijdeš si pro mě poo?“ Spustil pronikavým hláskem, jako by jeho věta nebyla otázkou, ale spíš příkazem.

„Péťo, dnes tě vyzvedne tatínek, až se vyspinkáš.“ Odvětila mamina jen tak na půl úst, zatímco se přehrabovala v mobilu.

„Néé, néé, musíš přijít ty poo!“ Trval si na svém Petřík a nelibost nad máminou odpovědí dával najevo zvýšením intenzity i výšky svého hlasu.

„Teď mě neruš, tohle je moc důležité!“ Zašermovala mamina mobilem a otázku vyzvednutí své ratolesti ze školky přestala řešit. Péťa to ještě chvíli zkoušel, vystřídal různé variace svého hlasu, vrtěl se, dokonce se snažil mámě vzít mobil z ruky, ale po jejím zhruba třetím napomenutí „buď zticha“ toho nechal.

Našel si totiž jinou zábavu. Té noci pršelo, zbytky sněhu se proměnily v lepkavé bláto, které cestou k metru ozdobilo jeho botičky bohatým vzorem. Chvíli je se zájmem pozoroval, ale pak zřejmě dospěl k závěru, že v pohybu to bude mnohem zajímavější než v klidu. Zvedl je tedy a začal jimi kopat nahoru a dolů. V tu chvíli jsem postřehl němou obavu svých kalhot, které mi včerejšího večera manželka pečlivě vyžehlila a jež se nyní logicky začaly obávat menší nehody. Vytočil jsem se tedy do uličky, abych Péťovi poskytl dostatek prostoru pro jeho botičkové manévry.

Nebezpečí však záhy pominulo, Péťu zaujalo pro změnu něco jiného. Sundal si kulicha a začal si s ním pohazovat. „Vem si tu čepici, nastydneš.“ Mamina zřejmě dokončila svou telefonickou operaci a začala si všímat dění okolo sebe.

„Né, né, né, mně je horko.“ Bránil se Péťa a znovu vyšrouboval svůj hlásek do závratných výšin, až upoutal pozornost několika dalších cestujících. Pak zaregistroval mou maličkost, zajiskřilo se mu v očkách a kulich letěl mým směrem. Též jsem byl kdysi malý kluk, a tak jsem pokrývku hlavy bleskurychlým pohybem zachytil a odpověděl krátkou zpětnou přihrávkou Péťovi.

Jejda, to jsem ale neměl. Kdyby mamina dokázala vraždit pohledem, už bych tyhle řádky asi nepsal. Vyrvala Péťovi kulicha z rukou a narazila mu ho na hlavu. Poté ti dva rozehráli novou sportovní disciplínu, takzvanou přetahovanou, v níž se jeden snažil sundat kulicha dolů a druhý (respektive druhá) jej udržet na hlavně prvního. Fandění přihlížejících nebylo zapotřebí, s tím si vystačili ti dva, každý hlasitě povzbuzoval sám sebe. On jekem svého bohatého hlasového fondu, ona okřikováním, které začalo hraničit s publikovatelností.

Možná jsem trochu nesnášenlivý, ale vlastně ani nevím, jak to nakonec celé dopadlo. Řekl jsem si, že mě nezabije stát těch pár stanic, než vystoupím a odebral jsem se na druhou stranu vagónu.