Jak jsem šel na nervy všem ve svém okolí

Rozhodně si nemyslím, že bych patřil mezi lidi, jejichž koníčkem je štvát svoje okolí. Rušit ostatní, rozčilovat a nedat jim pokoj tak, že by mě nejraději poslali do háje. Jenomže někdy je všechno jinak, než by si člověk přál.

Celé to začalo v noci na včerejšek. Nejdřív to neodnesli lidé, ale naše dvě kočky, které se rozhodly spát nahoře v koupelně. Ani se jim nedivím, je tam pěkně teplo a pro každou z nich akorát po jedné příjemné dečce. Kocour si ustlal na měkké předložce před bedýnkou se stelivem, kočka na krabici s čistícími prostředky, která je zavřená víkem a přikrytá jemňoučkým koberečkem. Nepřály si nic jiného než trochu klidu po náročném dni, plném puberťáckého dovádění.

Sotva usnuly, přiřítil jsem se jim tam poprvé a chvatně usedl na tu velkou bílou věc. Otráveně se probudily a jakože „když už jsi tady, tak nám snad nabídneš nějakou noční svačinku, né?“ Nenabídl jsem, ještě jsem udělal rámus s vodou, co teče do té bílé věci a zmizel. Takhle se to opakovalo několikrát, pořád jsem je budil, trhal jim sny, jednou jsem do té bílé věci dokonce „vnořil“ hlavu, na což absolutně nejsou zvyklé.

I dolů do kuchyně jsem seběhl, to už se obě kočky radovaly, že jsem si to rozmyslel a přece jen jim dám nějaké chutné odškodné. Ale kdepak, asi si myslely, že se ten dvounožec zbláznil, když se na jejich hladové tlamičky vykašlal a jenom si sám vzal nějaké maličké kolečko. Podobným způsobem trpěla i moje manželka. Nu, představte si, že vám partner místo spánku celou noc courá a svítí po domě.

Nastalo ráno a já místo toho, abych se jako spořádaný občan vydal ve všední den do práce nebo se aspoň začal věnovat ostatním, jsem se zavřel v pokoji. Kočky jsem k sobě nepouštěl, nemohly mi lovit nohy pod peřinou, ani upíjet čaj.

Manželka zůstala doma s tím, že ohlídá řemeslníky, které jsme měli pozvané, aby nám opravili nějakou vodní instalaci. Myslíte, že jsem to jako správný chlap vzal na sebe a dohlédl na ty dobré muže, dávající do pořádku něco, co někdo jiný dávno pokazil? Kdepak, zbaběle jsem to nechal na ní a jen někdy po poledni jedenkrát na moment slezl dolů, abych si vzal další maličké kolečko a zapil je vodou. Měla rozum, viděla, že jsem k ničemu a odmávla mě zpátky, abych se tam nahoře zase zavřel. A neotravoval, když už jsem se rozhodl proflákat celý den.

Ta dobrá duše se o mě rozhodla pečovat a myslíte, že jsem se jí za to nějak hezky odvděčil? Kdepak, hnedka dnes ráno, jakmile ty protivné viry v mém břiše trochu přestaly mít pré, jsem zbaběle prchl do práce. Byť ještě celý roztřesený z toho včerejšího otravování okolí, jsem raději vypadl, než abych jí příkladně pomáhal s předvánočními přípravami. I těm kočkám jsem zmizel, které už doufaly, že jsem se snad konečně umoudřil. A věřily, že je na rozdíl od včerejška pustím k sobě, aby se se mnou mohly kočkovat v peřinách.

Hrůza, co? A tak se tady veřejně omlouvám všem, kterým jsem šel kdy na nervy, bez ohledu na to, co bylo příčinou tohoto konání. Navíc bych rád slíbil, že se polepším, ale radši to neudělám. To víte, člověk míní a pánbůh (nebo někdy i kočka) přes všechnu jeho snahu občas mění.