Jak jsem se přerazil v metru

Ranní metro z Černého Mostu do centra Prahy bývá obvykle dost zaplněné cestujícími, kteří spěchají do práce. Nemyslím, že by se do kanceláří, za pulty obchodů či kamkoli jinam až tak těšili, ale nějak se holt člověk živit musí.

V posledních létech se v dopravních prostředcích a zejména v metru rozšířil takový nehezký nešvar. To vám přistoupí človíček s čím rozměrnějším zavazadlem, tím líp, ucpe si uši sluchátky, zaslepí oči displejem mobilu a postaví se do dveří. A vybere si zrovna levou stranu, tedy dveře, kterými se na většině stanic vystupuje a nastupuje. „Takže tam úspěšně co, soudruzi?“ Zeptal by se poručík Hamáček z Černých baronů. „Takže tam úspěšně překáží, vole,“ odpověděl by mu polohlasně vojín Voňavka. Navíc neuhne ani na požádání: „s dovolením,“ neb ohlušen a zaslepen technikou pochopitelně nevnímá.

Vím o tom, počítám s tím, vystupuji v centru na náměstí Republiky už strašně dlouho, dávám si na tyhle panáčky pozor, ale pokaždé mě to poněkud znervózňuje. Jenomže včera ráno mi to bylo houby platné. O stanici dřív přistoupil maník s velkým batohem, který si kupodivu sundal na zem. Což o to, samotné sejmutí zavazadla by mu mohlo být připsáno k dobru, kdyby ho ovšem neumístil přesně doprostřed dveří. A sebe hned vedle jen trochu málo ke kraji, pochopitelně.

„Náměstí Republiky,“ hlásá plechová dáma. Vlak brzdí, já se přesouvám ke dveřím, vědom si kritického okamžiku, který bude následovat. No samozřejmě, že se o ten batoh zaklesnu nohou a nemůže mi být omluvou ani fakt, že se snažím nesrazit s dalšími vystupujícími.

Co následovalo? Tanec svatého Víta. Nevím, jak by se dal nazvat, čardáš to rozhodně nebyl a flamengo asi taky. Spíš taková improvizace všemožných stylů a nestylů. Tedy jedna noha stržená dozadu batohem, druhá noha dlouhým krokem vysunutá daleko dopředu, otočka vlevo a prudký manévr do protipohybu. Proč? Nikoli kvůli taneční variaci, nýbrž proto, abych nevrazil v cestě mi stojící bodře obdařené dámě do ňader. Pro mě by to sice možná bylo měkké přistání, ale ji by to bolelo, a navíc by mě mohla považovat za hulváta, který to udělal naschvál.

Tak tedy protipohyb, k tomu hluboká úklona ve snaze nerozplácnout se o zem, jíž ta dáma mohla pro změnu vzít jako kompliment. A pak už má taneční variace skončila jen závěrečným dorovnáním do svislé polohy, kterou bohužel odnesl jeden pán, jemuž jsem šlápl na nohu. Mé: „pardon“ vzal sportovně, celou scénku viděl a navíc měl na nohou něco jako vojenské kanady, takže ten můj šlapák možná ani nezaregistroval.

„Člověče, dejte si ten batoh jinam, nebo se vám tady o něj někdo přizabije.“ Neudržel jsem se, přiznávám a po znovunabytí rovnováhy jsem touto větou počastoval onoho překážeče ve dveřích. Neodpověděl, nezareagoval, se sebou ba ani se svým zavazadlem se nikam neuklidil. Však ani nemohl, neb byl plně vytížen svým mobilem.

Kdysi v dávnověku byly ve vozech MHD umístěny cedulky, nabádající cestující, aby se zbytečně nezdržovali ve dveřním prostoru. Čas je odvál, už tam nejsou, uvolnily své místo všudypřítomným reklamám. Když o tom přemýšlím, tak se vlastně těm lidem stojícím ve dveřích zas až tak moc nedivím. Proč? Inu, protože je nic neupozorní, že nemají co? Že nemají překážet, vole. A protože jim nikdo nevštípil do hlav, že by měli být vůči svému okolí co? Že by měli být pozorní a ohleduplní, vole. Teda pardon, omlouvám se, ten Hamáček z Černých baronů mi nějak nejde z hlavy, asi jsem se při tom včerejším tanečku v metru do ní nějak nešikovně praštil.

Takže co navrhuji? Obnovit cedulky. Hezky moderně v podobě výrazných displejů, na kterých se bude v nejrůznějších jazycích střídat nápis:

„Žádáme cestující, aby svými lepými vysportovanými těly a zavazadly nejrůznějších velikostí a tvarů neblokovali dveřní prostor!“

„We ask passengers not to block the doorway with their athletic bodies and luggage of various sizes and shapes!“

A tak dál, a tak dál, a u příležitostí nějakých významných mezinárodních akcí zařadit i jazyky, jimiž mluví předpokládaní účastníci, třeba:

„Tunaomba abiria wasifunge mlango kwa miili yao ya riadha na mizigo ya ukubwa na maumbo mbalimbali!“

Tedy upřímně řečeno, nevím, jestli by to něčemu pomohlo, ale až bych se v těch dveřích příště zas přerazil, mohl bych mít aspoň pocit, že jsme v něčem světoví, když máme v MHD nápisy ve svahilštině.