Jak jsem doplatil na svůj stud

Pánové, obdivujete rádi ladné a okulibé ženské tvary? Dámy, nosíte s oblibou takové oblečení, které posiluje vaše sebevědomí a zdůrazňuje vnadnou krásu? Však to je správné, a kdyby tomu tak nebylo, asi bychom brzy vyhynuli.

No jo, ale když ono to s tím obdivováním není vždycky tak úplně jednoduché. Zvlášť, když jste panic, je vám nějakých šestnáct a věcmi mezi mužem a ženou jste zatím dočista nepolíbený.

„Věro, v sobotu má být krásně, nešla by ses se mnou vykoupat do Hostivaře?“ Psala se první polovina sedmdesátých let minulého století a já navštěvoval první ročník středoškolského vzdělávacího ústavu. Byl červen a mně učarovala spolužačka z paralelní třídy. Tedy abych byl upřímný, už ani nevím, jestli mi víc učarovala ona samotná nebo její přetékající dekolt a nepředstavitelně krásně vykroužené pozadí. Ale ať už to bylo jakkoli, po dlouhém váhání a dodávání si odvahy jsem se konečně osmělil pozvat ji na rande k přehradě.

„Ale jo, Honzo, když mi tam koupíš uzenku s chlebem a hořčicí, žlutou limonádu a taky zmrzlinu, tak s tebou teda půjdu,“ odpověděla Věra poté, co mě zřejmě ohodnotila jako beznadějně roztouženého cucáka, který by jí mohl něco zacálovat.

Zaslepen představou blízké přítomnosti bohyně svých snů jsem ani nepočítal, jestli mi na to vystačí kapesné a začal se nesmírně těšit. Ve skrytu duše jsem doufal, že až se budeme vracet domů večerním šerem, tak možná dojde v přilehlém lesíku i na trochu víc, než jen pouhé obdivování očima. „Aspoň jednu pusu,“ zasnil jsem se sám pro sebe, „hlubokou a nekonečně dlouhou. A k tomu možná ne tak úplně letmé pomazlení jejího přetékajícího hrudního koše přes lehké letní šaty.“

Když koupání, tak teda koupání. Hned první chvíle u přehrady mi přinesly určité zklamání. Netušil jsem totiž, že jakmile se Věra ve slušivých běloskvoucích dvoudílných plavkách poprvé dotkne palcem u nohy vody, promění se v rybu.

„Věro,“ pojď na chvilku ven, budeme se opalovat a povídat si u toho,“ lákal jsem svůj idol na deku.

„Honzo, klidně běž sám, já si ještě trochu zaplavu, a pak skočíme na jídlo,“ odmávla mě a udělala několik rychlých temp směrem doprostřed vodní nádrže.

Takže z povídání na dece a nenápadného obdivování její krásy nic nebylo. Nechtěl jsem ze sebe dělat paďoura, a tak jsem po Věřině boku hrdinně plaval tam a zase onam a měl jsem co dělat, abych stačil jejímu tempu. Už mě to nebavilo, v chladné vodě mi začala být zima a byl jsem otrávený.

Chvilku před polednem konečně Věra usoudila, že je pro tuto chvíli dostatečně vyplavaná, vylezli jsme ven a zamířili do dlouhé fronty, vinoucí se před pojízdným stánkem s občerstvením. Dali jsme, respektive přesněji řečeno zakoupil jsem nám oběma napřed slíbenou uzenku s chlebem a hořčicí, limonádu ne žlutou, neb měli jen červenou, a poté zmrzlinu. S tou jsme se odebrali na rozloženou deku, která až do této chvíle zela prakticky celou dobu prázdnotou.

Byl to malebný pohled sledovat dívku svých snů, jak pomaloučku ulizuje ze své porce, a volnou rukou přitom odhání všudypřítomné dotěrné vosy. Tak malebný a podmanivý, že jsem se zapomněl soustředit na svou zmrzku a spořádal ji na pár líznutí, aniž bych si ji dokázal náležitě vychutnat.

„Věro, podařilo se mi sehnat Aengie od Stounů, naši odjeli na chalupu, nechtěla by sis ji zítra přijít poslech...“ Snažil jsem se ji nalákat k nám domů na ten nádherný dávný ploužák.

Leč nebylo mi dáno, ani jsem nestačil pořádně dokončit větu, má společnice vytřeštila oči, začala šermovat rukama a zoufale vykřikla: „Proboha, Honzo, vosa, zapadla mi sem za plavky, honem něco udělej, než mi dá žihadlo!“ A přitom zuřivě ukazovala rukou na jedno ze svých plných ňader.

Copak by asi na mém místě udělal protřelý lamač dívčích srdcí? Bleskurychlým zkušeným pohybem by Veře rozepnul vrchní díl plavek a vosu z nich prostě vytřepal. Anebo by jí aspoň odtáhnul inkriminovaný košíček od těla, aby ten hmyz mohl jednoduše vypadnout sám. A kdyby to náhodnou nestihnul, mohl by přiložit ústa na dívčino postižené intimní místo a pokusit se vosí jed vysát.

Ano, tohle vše mi během setiny vteřiny prolétlo hlavou, leč já se při všech těch představách odhalených ňader a případně dokonce přisání pusou najednou zastyděl. Jako správný a pravověrný panic mi to přišlo vůči Věře hloupé, ale na něco jsem se přece jen zmohl. Opatrně a skoro jakoby z donucení jsem shora vsunul rozevřený palec a ukazovák do Věrčina košíčku. Jenom tak na kratičký moment na pár centimetrů, než se mi podařilo tu zpropadenou vosu nahmátnout, sevřít a vytáhnout.

Ano, čtete správně, sevřít. Jakkoli byl ten hmyzí tvor až doteďka shovívavý, tohle ho opravdu naštvalo, on neváhal a obdařil mě svým žihadlem do bříška na palci. Ani jsem nevykřiknul, ba ani nezaúpěl, za žádnou cenu jsem si nechtěl před Věrou uříznout ostudu, přestože to zabolelo jako čert. Jen jsem si tu vosu, visící mi z palce za prdelku druhou rukou vytáhnul a ostentativním obloukem odhodil v dál.

Jenomže ve skutečnosti jsem si před Věrou svým studem nezkušeného panice tu ostudu naopak zřejmě opravdu uříznul. Po zbytek našeho setkání byla podezřele zamlklá, na moje podněty většinou reagovala jen strohým ano nebo ne, a když jsme šli do vody, tak plavala na jinou stranu než já. Domů jsme se vraceli jako bratr a sestra metr od sebe, takže na nějaké vysněné intimity v přilehlém lesíku, jakož i na nedělní společný poslech Aengie od Stounů jsem mohl leda tak zapomenout.

Pak přišly prázdniny a po nich už Věra mé další návrhy na případné schůzky znuděně odmítala. Později jsem se od jednoho spolužáka dozvěděl, že začala chodit s o pět let starším plavčíkem z podolského bazénu, jehož rodiče měli spoustu prachů. Inu, svůj k svému.

Nu a já? Na blizoučké obdivování ladných a okulibých ženských tvarů v klidném soukromí jsem si musel ještě nějakou dobu počkat, ale s odstupem času jsem toho vůbec nelitoval.