Jak je snadné přijít o práci

„Holky, pojďte sem, s tím novým slavným počítačovým systémem se prý chystá velká reorganizace a bude se to týkat i naší účtárny,“ nechala se s naléhavostí v hlase slyšet Radka, jakmile šéfová vypadla na poradu vedení.

„To jsou jen řečičky, třesky, plesky, jakpak to můžeš vědět?“ Zareagovala na její slova Jaruška.

Ale Radka se nedala tak snadno odbýt: „Dámy, já si nedělám srandu. Víte přece, že se kamarádím s kantýnskou. Něco mi naznačovala, ta holčina každopádně ví své, u ní se u kafe semele leccos a chodí tam prakticky každý včetně hlavounů. Ale to není zdaleka všechno, nejenže se budou snižovat stavy, ale bude se prý taky omlazovat kolektiv. Vedení chce jít s dobou a srazit věkový průměr pod čtyřicítku.“

„Ha, ha, ha, třeba nám tady do toho babince nasadí nějakého mladého kohoutka,“ začala se teď Jaruška smát.

Jenomže pak zvážněla a společně s Radkou a další z nás Věrou upřela oči na mě. Byla jsem totiž ze všech nejstarší, nedávno mi bylo třiapadesát, holky si mě dost vážily pro moje zkušenosti a šéfová mě neměla ráda. Nejen proto, že toho leckdy věděla míň než já, ale hlavě asi proto, že jsem jí nelezla do zadku, a když bylo potřeba, dokázala jsem se jí postavit. Nejspíš jsem se zatvářila dost vylekaně, však víte, jak se to říká, mládí pryč, do důchodu daleko, a holky to vycítily: „Neboj, Miluško, my tě nedáme,“ prohlásily svorně, každá trochu jinými slovy.

Dáme, nedáme, holky se mě sice snažily podržet, ale Radka měla nakonec pravdu a byla jsem to právě já, koho šéfová navrhla vedení na podání výpovědi pro nadbytečnost a kdo musel odejít. Přitom jsem to tam měla ráda navzdory celkem jednotvárné práci a protivné šéfové, a navíc jsem konzervativní typ člověka, který když si na něco zvykne, tak se s tím nerad loučí.

„Nic si z toho nedělej, královno mých snů. Prostě si trochu odpočineš, a když budeš chtít, tak si pak něco najdeš, vždyť o takovou mistryni světa mezi cifršpiónkami se firmy jen poperou. A o peníze si nedělej starosti, máš přece odstupné, a i kdybys neměla, tak to nějak zvládneme, však už jsem ti to říkal.“ Těmito slovy se mě snažil podržet můj manžel Vašek poté, co jsem mu oznámila, že tam u nás definitivně končím.

Já vím, myslel to dobře a z praktického hlediska měl i pravdu. Poté, co se nám podařilo překonat náročné období hlavně z prvních desetiletí po revoluci, kdy ceny šly nahoru daleko rychleji než platy, se mu podařilo stabilizovat se v dobrém místě a nikdy jsme neměli materiální nouzi. Jenomže on si neuvědomoval moje pocity, které se začaly objevovat zvlášť poté, co se náš syn osamostatnil a my zůstali doma ve dvou. Nevím, možná jsem až příliš citlivá, ale byly to pocity zbytečnosti, zkrátka jsem se nechtěla nechat jen tak vézt na jeho úspěchu.

„Vašku, nech to, dneska ten nákup zaplatím já.“ „Miláčku, já budu platit aspoň v restauracích, když už jsi celou tu dovolenou zafinancoval sám a navíc to celé i odšoféroval.“ Například těmito slovy jsem se snažila aspoň trochu kompenzovat své pocity manželky úspěšného muže, takto ženy, která se ani nenaučila pořádně řídit auto.

Vašek mě snad i trochu chápal nebo se aspoň tvářil, že mi rozumí. Za ty občasné finanční příspěvky mi pokaždé poděkoval a tvrdil, že řízení má rád, i když jsem na něm občas poznala, že by si rád od toho volantu odpočinul. Navíc mi říkal: „Miluško, já jsem jen výkonný element nás svou, ale srdce a mozek jsi ty. Vždyť jsi tu dovolenou sama vymyslela, vyhledala a zařídila, staráš se o spoustu dalších věcí. A pokud jde o peníze, buď v klidu, platíš si přece telefon, pojistku na náš byt, bůhvíco dalšího, a hlavně je potřebuješ pro svoje zájmy a oblečení. Ukaž, otoč se, vždyť ti říkám, jak ti ty letní šaty náramně sluší.“ Jó, byly to šaty za pár korun, nikdy jsem nechtěla rozhazovat.

„Ne, nemůžu přestat pracovat, to už bych si fakt připadala jako nějaká zbytečná cetka v našem společném životě,“ zařekla jsem se a začala hledat. Kdepak mistryně světa mezi cifršpiónkami, jakmile je vám přes čtyřicet, možná i míň, tak slýcháváte na pohovorech v lepším případě akorát: „Paní Dvořáková, jste přesně ten typ člověka, kterého potřebujeme, určitě se vám ozveme.“ A neozvou. Nebo v horším případě jakmile vstoupíte do dveří: „Mladá paní, místo, o které se ucházíte, bylo už obsazeno, škoda, že jste nepřišla včera.“

Pořídit si živnostňák a udělat se sama pro sebe? Ano, uvažovala jsem i o tomhle, napadlo mě to ve chvíli, kdy se mi rýsovala možnosti, dělat naháněčku klientů jedné investiční společnosti. Jenomže tohle není moje parketa, možná jsem příliš měkká a tlačit lidi do investic, o kterých sama pochybuju, bych nedokázala. Uvědomila jsem si to, když jsem na zkoušku doprovázela jednu svou potenciální budoucí kolegyni, která pro tu společnost už pracovala. Navíc být OSVČ mě nikdy nelákalo, asi je to moje chyba, v tomhle jsem zřejmě nějak podivně staromódní.

Nakonec jsem skončila na pracáku, ale po celou dobu své nezaměstnanosti jsem se zařekla, že nesmím vypadnout ze zažitého rytmu a zlenivět. Ráno žádné vyspávání a vyvalování v posteli, prostě vstát ve svou obvyklou hodinu, vyrobit z té rozespalé můry ženskou a začít něco dělat. Buď hledat práci, ať už z domova nebo v terénu, případně aspoň něco zařizovat či se věnovat domácnosti. Jo, sice jsme tehdy měli naklizeno jako snad nikdy, ale to mi od pocitu zbytečnosti nikterak nepomáhalo.

„Paní Dvořáková, rádi bychom vás přijali, ale na tuhle práci máte příliš vysoké vzdělání.“ Ano, i s tímhle způsobem odmítnutí jsem se setkala a paradoxně jsem se tomu musela hořce zasmát. Došlo to tak daleko, že jsem byla ochotná přijmout něco úplně obyčejného, a když mi tehdy v jednom stravovacím zařízení řekli tohle, představovala jsem si, jak se obávají, abych jim nezačala házet do kastrolů účtařské šibeničky „má dáti, dal“ středoškolsky převzdělaného jedince.

„Neber si to tak, královno mých snů, trochu vysaď se svého snažení a najdi nám nějaký pěkný wellness prodloužený víkend. Tam nám bude krásně a ty přijdeš na jiné myšlenky.“ Prohlásil Vašek, když už se na mé plahočení při shánění práce nemohl koukat. Víkend jsem sehnala, krásně nám bylo, ale taky jsme se pohádali. Kvůli nějaké prkotině, už ani nevím jaké, ale stál za tím neutěšený stav mé mysli a určitá frustrace z toho, že mě manžel nedokáže plně pochopit, přestože se o to sebevíc snaží.

Nicméně když to trochu nadsadím, Vašek měl svým způsobem pravdu, když říkal, že on je jen výkonný element, ale srdce a mozek jsem já. V nějakém náhodném rozhovoru v práci s kolegou se zmínil o mých problémech, ten se toho hned chytil a prý, abych se jeho jménem poptala ve firmě, kde pracuje jeho bratr na šéfovské pozici v účtárně. Vašek naťuknul, já si hned začerstva všechno oběhala a do týdne jsem nastoupila.

Když se na to dívám s odstupem času, musím říct, že to nebyla zrovna jednoduchá etapa mého života. Cítila jsem se, jako bych ani nebyla sama sebou, ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a vadilo mi, že jsem se stala plně závislá na Vaškovi, přestože to byl můj milující manžel. Přitom jsem měla obrovské štěstí a od té doby daleko líp chápu lidi, kteří se dostanou do ještě horší situace, když přijdou o práci a jsou přitom na všechno sami. A že jich není zrovna málo, to vám teda povím.

A ještě smutná perlička na závěr. Před časem jsem se viděla se svou bývalou kolegyní Jaruškou. Byla celá otrávená, říkala, že po další rošádě tam zůstala už jen s Radkou, povýšenou šéfovou a s mladým Michalem, kterého si tam šéfová protlačila, přestože má ručičky pěkně dozadu a víc toho pokazí, než udělá. Takže to vlastně prakticky táhnou ve dvou, nestíhají a jde to tam od desíti k pěti.