Jak ho Věrka Jardovi málem ulomila

Stalo se to na chmelu před posledním ročníkem střední školy. Nás několik již osmnáctiletých študáků mělo od kantorů povoleno jedno večerní pivo v přilehlé hospodě. Byli mezi námi i Jarda s Věrkou, známá zamilovaná dvojka.  

Zatímco my ostatní kluci jsme přes den na chmelnici nebo u kombajnů zálibně pokukovali po holkách a večer u pivka pak hodnotili, která má vyvinutější hrudník nebo odhadovali, která by v případě úspěchu byla nejdivočejší, Jarda s Věrkou to měli jinak. Drželi se za ruce, líbali za každým rohem a v hospodě jim stačila jedna židle, protože Věrka seděla Jardovi na klíně. A pořád řešili problém, spekulovali, jak si spolu užít, aby je u toho nikdo neviděl. Jak šly dny, oba byli z absence sexu čím dál nervóznější, zvlášť Jarda.

„Na cimře to nejde, je nás tam patnáct a pořád tam někdo okouní,“ ztěžoval si nám Jarda zcela otevřeně asi po týdenním absťáku a vůbec mu nevadilo, že se mu lehce zrudlá Věrka snaží nacpat ruku do pusy.

„Venku taky ne, tělocvikář furt běhá sem a tam, dělá, jakože trénuje kondičku a přitom hlídá, jestli někde někdo nepáchá nepravosti. On je na tohle strašnej ras, jednou povídal, že když někoho přistihne přímo při činu, tak ho nechá vyhodit ze školy.“

„Tak zkuste poprosit hospodskou, jestli by vám na chvíli nepůjčila svoji manželskou postel a my vám tady zatím ohlídáme piva,“ navrhl Franta. Věrka zrudla ještě víc, střelila po Frantovi vyčítavý pohled, zvedla se z Jardova klínu a odkráčela na záchod.

„Hele, pocem,“ naklonil se Franta k dočasně osiřelému Jardovi, „koukám, že se na tvojí straně zvedá stůl, jak to nemůžeš vydržet. Nechcete si zaběhnout támhle za hospodu do lesa? Za chvíli bude tma, nikdo vás tam neuvidí a když to nebudete moc natahovat, my tady na vás počkáme. Zpátky dorazíme společně, takže si tělocvikář ničeho nevšimne.

„No jo, pánové, to je dobrej nápad, jenom jestli ji k tomu ukecám. Ona se potmě v lese trochu bojí,“ oponoval Jarda. „Zkusím to s ní probrat.“

Dále jsme debatu o potenciálním místě k Jardovu a Věrčinu milostnému splynutí už nerozvíjeli, neb jmenovaná se vrátila z WC a tentokrát kupodivu usedla na vlastní židli. Asi si všimla toho lehce pozvednutého stolu a nechtěla svého milého víc trápit.

Během dalšího dne se Jardovi zřejmě přece jen podařilo Věrku přemluvit k lesnímu dovádění. Večer si místo piva oba poručili limonádu, Jarda na nás nenápadně mrknul a Věrka byla nějak zvláštně zamlklá. My ostatní jsme se tomuto tématu raději taktně vyhýbali a když se víc zešeřilo, Jarda vzal Věrku za ruku. Věrka s pohledem upřeným do neznáma, hlavně ne na nás, váhavě vstala a oba se tiše vytratili.

Nepřejte si vědět, co se začalo odehrávat po jejich odchodu. Nemohu o tom zde psát, protože je to nepublikovatelné, mohu jen říct, že z Franty se vyklubal nadaný „sportovní“ komentátor. A to navzdory skutečnosti, že příslušné „utkání“ ani neviděl a jen se domýšlel, jak asi probíhá.

Asi po čtvrt hodině k nám otevřeným oknem dolehlo vzdálené hlasité zavytí. „To byl Jarda,“ ztvrdli jsme v rysech. Zvuk byl tak pronikavý a bolestný, že jsme nedokázali odhadnout, zda šlo o projev vášně nebo jestli se přihodilo něco zlého. Rázem jsme všichni ztichli a čekali, co bude dál.

Po chvíli se ti dva vrátili a nebyl na ně zrovna veselý pohled. Jarda se šoural malými krůčky, pohyboval se rozkročmo a ve tváři byl celý zelený. Věrka ho pevně držela okolo pasu, jakoby se bála, že se s každým dalším krokem zhroutí k zemi a neustále tiše opakovala větu: „Proboha, promiň, já fakt nechtěla.“

Zůstali jsme taktní a na nic jsme se té zkroušené dvojice neptali. Zvedli jsme se od piva, Franta převzal Jardu z Věrčiných rukou a pomalým tempem jsme se vrátili zpátky. Po zbytek chmele Jarda pracoval s výrazně nižším nasazením, ale přežil. Snad proto, že se o něj Věrka starala přímo maminkovským způsobem.

***

Několik následujících týdnů jsme spekulovali, co se ten večer na chmelu v lese za hospodou asi tak mohlo stát. Rozuzlení jsme se dočkali až jednoho pozdně zářijového dne, když už byl Jarda zas úplně v pořádku a Věrka nebyla ve škole, protože ji skolila viróza.

„Víte, pánové,“ svěřil se nám Jarda poté, co se ujistil, že ve třídě není nikdo jiný než naše partička. „Byli jsme akorát v nejlepším, Věrka seděla nahoře, když v tu ránu vedle nás zapraskalo v houští a dva metry od nás proběhl kanec. Ona se tak strašně lekla, že prudce cukla do strany, až jsem syknul bolestí. V ten moment jí muselo dojít, že je něco špatně, cukla se podruhý, neudržela balanc a svalila se na záda. Bylo to tak strašný, že jsem děsně zařval... No a dál už to znáte.

„A tos sis ji nemohl přidržet, když jsi viděl, co vyvádí?“ Dal tomu korunu Franta.

„Ale mohl, kamaráde, ale mohl,“ odvětil suše Jarda. „Jenomže víš, jak by jí to bolelo, kdybych ji tam nahoře pořádně zmáčknul?“ 

***

Závěrem bych měl asi čtenářskou obec uklidnit, tato nemilá příhoda nezanechala na dalším Jardově sexuálním životě žádných neblahých následků. Narodili se jim s Věrkou dva zdraví synové, dnes už mají čtyři vnoučata a pokud jsou moje informace správné, tak zanedlouho k nim přibyde páté.