Jak Franta spáchal smrtelný hřích doma v koupelně

„Honzo, nechtěl bys po práci skočit Na růžek s jedním těžkým zločincem?“ Ozval se mi Maruščin Franta v jednom z deštivých dní letošního května. Rád jsem mu na to kývnul a byl zvědav, čím se ten chlap mohl tak strašně provinit.

Franta si chvilku pochmurně prohlížel zlatavou jemně zakalenou nefiltrovanou jedenáctku a tvářil se přitom zkoumavě. Zřejmě se snažil naštelovat své chuťové buňky na ten lahodný mok a zároveň přemýšlel, jestli si ho vůbec zaslouží a čím vlastně začne. Znám ho a vím, že nikdy nechodí dlouho kolem horké kaše, a tak jsem čekal, co z něj vypadne.

„Honzo,“ prohlásil s úmyslně přihranou drsností, výrazně šmrncnutou provinilým tónem. „Jsem zločinec a zloduch nejtěžšího kalibru, vyčůral jsem se Marušce do čerstvě nablejskanýho umyvadla a ta holka mi to už několik dní nechává pěkně sežrat.“

„Hm, tak to je vážný,“ přijal jsem Frantovu hru na tragedii, „teď už ti zbývá jen modlení, aby se ta skvělá manželka nechtěla s tebou po tolika létech rozvést.“

„No, počkej, počkej, nedělej si z toho srandu, člověče, pomalu od toho nemáme daleko.“ Z Frantova hlasu se vytratila hraná drsnost a zbyl jenom provinilý ton.

Zarazilo mě to a přešel mě humor: „Proč jsi to udě... totiž chci říct, tos byl tak blbej, žes to po sobě neumyl?“

„Honzo, počkej, radši ti to řeknu celý, abys byl ve vobraze.“ Franta se dlouze napil a bylo na něm poznat, že ani ta skvělá jedenáctka nedokáže zahnat jeho chmury. „Víš, ten den ráno jsem našel na mobilu zprávu od systému, že se podělalo automatický noční počítačový zpracování, a tak jsem hrozně pospíchal do práce, abych s tím něco udělal, než začnou úředníci úřadovat a bude malér. Ta moje akorát dlouze trůnila na záchodě, já nechtěl ztrácet čas, tak jsem to prostě pustil vedle v koupelně do umyvadla. Samozřejmě jsem ho po sobě pořádně opláchnul, takový prase zas nejsem, abys věděl, no a pak jsem vyrazil do tý práce. Potom jsem na to na celý zapomněl a večer se nestačil divit, když...“

„Pojď, dáme utonulýho, chceš?“ Skočil jsem Frantovi do řeči nabídkou místní lahůdky. Na růžku takhle říkají vlastnoručně naloženým suprově kořeněným utopencům.

„Jo, jo, možná bych se měl jít utopit sám,“ odpověděl napůl bezmyšlenkovitě a plynule pokračoval v líčení svého hrdelního prohřešku. „No, večer jsem našel v bedně s nářadím několik špinavejch vatovejch koleček, dvě jetý tyčinky na čištění uší a k tomu navrch jeden posmrkanej papírovej kapesník. ‚Copak jsem vůl, abych si sem cpal takovej svinčík?‘ Zarazil jsem se nejdřív. Bylo my jasný, že mi to tam musela šoupnout ta moje. Nedošlo mi, že to asi má bejt pomsta za to čůrání a nenapadlo mě nic lepšího, než se jí ironicky zeptat, jestli si nespletla moje nářadí s odpadkovým košem.“

„No, Maruška si to pochopitelně nenechala líbit, však ji znáš, a pak už to šlo ráz na ráz,“ pokračoval Franta ve své obhajovací řeči před soudní stolicí. Utonulýho přitom žvýkal, jako by to byl týden starý nedopečený chleba. „Řekla mi, že když já jí můžu čůrat do umyvadla, který předtím skoro o půlnoci vyglancovala jak zrcadlo, tak se nesmím divit, že si bude házet bordel, kam se jí zlíbí. A sarkasticky mi nabídla, že jestli by se mi to příště chtělo zkusit do dřezu v kuchyni, tak mi ho přitom milostivě přidrží.“

„Honzo, já jsem takovej hlupák. Než abych se jí se schlíplejma ušima omluvil jako malej kluk a slíbil, že už to víckrát neudělám, tak jsem tomu dodal korunu: ‚Marie,‘ oslovil jsem ji tak, jak to dělávám, když jsem naštvanej, ‚co jsem asi tak měl dělat, když jsem pospíchal a tys trůnila na záchodě dvě hodiny?‘ Honzo, kdyby mi to takhle blbě neujelo, už jsem mohl mít dávno klid, ale teďka se mnou doma nemluví ani klika ode dveří.“ Franta zmlknul a tvářil se jako malé dítě, kterému spadnul čerstvě načepovaný kornout borůvkové zmrzliny rovnou do kanálu.

„Franto, tak koukej,“ mimovolně jsem mávnul na procházející servírku, že jako ještě jedno nefiltrované si na cestu určitě dáme. „Každýmu správnýmu odsouzenci je před popravou splněno poslední přání a ty se teď určitě chceš aspoň trochu najíst a napít. Tak si, prosím tebe, zbytek toho svýho utonulýho vychutnej tak, jak si to ten buřt zaslouží a to druhý pivo nepij, jako kdyby to byl tejden odstátej nedovařenej čaj. A přitom mi prozraď jednu věc, to umyvadlo, do kterýho ses Marušce vyčůral, bylo nový? Před časem jsi mi říkal...“

„Jak nový? Proč bysme ho měli mít nový, prosím tebe?“ Skočil mi Franta do řeči a přitom nechápavě zakroutil hlavou. Pak protočil panenky a prásknul se dlaní do čela: „Ježíšmarjá, Honzo, já jsem hňup, dík, žes mě nakopnul.“ Ten kluk se konečně uvolnil a rozesmál. Zbytek utonulýho spořádal, jakoby to byla mana přímo božská a druhou jedenáctku několikrát po sobě ocenil znaleckým pomlasknutím. Frantovi totiž docvaklo, že jeho drahé polovici zhruba před půl rokem vyklouzla v koupelně z ruky plná kovová konvička na zalívání na hranu umyvadla a jako na potvoru z ní kousek urazila. A on Marušce z náhlého popudu nezměrné manželské lásky řekl, že je to prkotina a slíbil, že celý ten lavór neprodleně vymění za nový.

„Víš, Honzo,“ posteskl si Franta teď už s humorně laděným podtónem v hlase. „My chlapi to máme těžký. Ženský v nás dokážou číst jako ve votevřenejch knihách, ale my jejich uvažování nikdy nejsme štonc pořádně pochopit. Já na ten svůj svatosvatej slib zapomněl jak na smrt a ta moje krasavice, než aby mi to pořád dokola házela na hlavu, tak si to nastřádala, počkala, až udělám nějakej průser a pak mi to spočítala i s úrokama. Chlape, ty ani nevíš, jak já ji miluju a teď můžeš klidně vzít jed na to, že ten lavór už fakt rychle vyměním.“

Když jsme se pak loučili, byl Franta plný elánu a tak rozjařený, že si do toho upršeného podvečera málem zapomněl vzít deštník, který si prve odložil u dveří u věšáku na kabáty. Dva dny nato mi pak volal, že už to má doma zase dobré. Maruška mu udělila bezmála prezidentskou milost od jeho hrdelního čůracího zločinu a vzkazuje, abychom k nim o víkendu přišli se Soňou zkolaudovat jejich zbrusu nové běloskvoucí umyvadlo v koupelně.