Jak byla Maruška za dohazovačku

„Tak už jsem zase o rok starší a tlustší,“ pravila Maruška v úvodu našeho prvního letošního posezení v cukrárně nad kávou a větrníkem. Tvářila se zachmuřile, ale u ní člověk nikdy neví, jestli to myslí vážně nebo si dělá legraci.

Když jsem jí pomáhal z kabátu, tak nevím, jestli náhodou nebo úmyslně maličko škobrtla a opřela se mi do rukou. „No, cítíš ty tukové polštáře, Honzo? A podívej se dolů, zas jsem přibrala v bocích. Vždycky jsem si myslela, že aspoň fyzikální zákony jsou ke všem spravedlivé, ale jak koukám, tak nejsou.“

„Jak to myslíš?“ Zeptal jsem se zadumaně, zatímco jsme se usadili do křesílek a usměvavá servírka, která už nás určitě považuje za inventář svého podniku, před nás postavila lákavé voňavé občerstvení.

„No, jak, jak?“ Zakroutila Maruška hlavou. „Sním deset deka a přiberu půl kila, copak to neodporuje zákonu o zachování hmoty? A což takhle Archimédův zákon, ještěže máme doma sprcháč a ne vanu, jinak bych musela věčně vytírat v koupelně. A to se poslední dobou tak snažím, vždyť tyhle naše zákusky jsou jediné sladké, co vlastně jím. Honzo, prosím tebe, dokážeš s tím něco udělat?“

Tak to byla výzva, Maruška si jednoduše řekla o kompliment, a to tak, že nejtěžšího kalibru. Nakonec, ani jsem nemusel lhát: „Má drahá, v těch modrých šatech ti to dneska tak náramně sluší, že nebýt ženatý a ty vdaná, tak tě vezmu někam do soukromí a tam si tě z nich hezky pomaličku rozbalím. Víš přece, jakou mám slabost pro zralé plnoš...“

Maruška vyprskla. Sláva. Přejela si rukama před svými oblými ňadry a já jí rád odpustil, že mi skočila do řeči: „Važ slova, Honzo, važ slova! Rozbalíš si mě, tyhle dvě sjedou až na zem a praští tě do nohou. Hahaha.“

„Maruško, ale já nežertuji,“ dovolil jsem si ještě jedno drobné popíchnutí.

„No dobrá, dobrá, už toho radši nech, nebo se začnu na stará kolena červenat. Ale dík, připomněl jsi mi jednu příhodu, která se mi stala předloni v létě, když jsme byli s Frantou na Vysočině na dovolené. Teď buď zticha a já ti ji za trest za tvou opovážlivost povyprávím.“

***

Hrady zámky, příroda, však to znáš, prostě jsme si dali týdenní odpočinek od všech starostí. A hlavně houby, byl srpen, akorát jejich sezóna. Bydleli jsme v příjemném penzionu kousek od Sněžného a podnikali výlety do okolí.

Krom ostatních lidí tam byl ubytovaný i jeden človíček, takový asi třicetiletý obrýlený hubeňour. Jmenoval se Jakub, my se s ním občas dali do řeči a on si stěžoval, jak je mu smutno, protože je sám. Původně měl přijet s dívkou, se kterou několik let chodil, pomalu už plánovali svatbu, ale ona mu najednou zčistajasna utekla s jiným. Prý s daleko šikovnějším, prachatějším, pohlednějším a bůhví jakým ještě ejším mužem. Asi mu bylo fakt smutno nebo ho cosi tlačilo tam dole, nevím, ale faktem je, že pořád pokukoval po ženských, dokonce ani mě nevynechal.

„Maruško, jestli chceš, klidně běž sama, já si tu klobásu u stánku neměl včera dávat. Je mi nějak těžko, radši zůstanu tady.“ Bylo to akorát uprostřed týdne, počasí vlahé, lehce pofukoval větřík a my měli s Frantou naplánovanou návštěvu lesa za účelem doplnění houbových zásob na zimu. Jenomže ten můj onoho rána skoro nesnídal, dal si půl suchého rohlíku, postěžoval si na stav svého zažívání a poslal mě samotnou. Nu a já, holka statečná, jsem si řekla, že kdo se bojí, nesmí do lesa, popadla košík a neohroženě vyrazila veverkám a divočákům v ústrety.

„Jémine, paní Marie, dobrý den, můžu jít s vámi?“ No, Honzo, já už měla nasbíráno půl košíku, najednou tohle, ve mně hrklo, ale naštěstí to nebyl divočák. Jen Jakub. Tak jsme šli spolu, povídali si o všem možném, byl to docela chytrej kluk, jen mi připadal trochu nekňukba, ale budiž.

Jenomže cestou se začal trochu zakoktávat, a když jsme přišli na palouček, tak se zastavil, stoupnul si přede mě, podíval se mi někam na hrudník a povídá: „Pa... paní Marie, když mně je tak smu... smutno a jsem tak sám. Nedala byste mi pu... pusu? Aspoň jednu? Anebo, tám... támhle je takový měk... měkký mech, nepoma... nepomazlila byste se tam se mnou? Vy jste tak krá... krásná a já po vás strašně moc tou... toužím.“ Zmlknul, přesunul pohled z mého hrudníku až na zem a zatvářil se jako pes, který se právě omylem vyčůral na koberec.

„Ty seš ale Kuba, já tě snad praštím košíkem,“ chtělo se mi říct. Ale najednou mi ti toho přerostlého malého kluka přišlo tak nějak líto, tak povídám: „Jakube, co vás to napadá. Vždyť jsem vdaná a mohla bych vám být maminkou, ne-li babičkou.“

On se zarazil, konečně se mi podíval do očí a vypadlo z něj: „Promiňte, paní Marie, já jsem to tak nem... nemyslel. Vždyť já jsem úpl... úplnej vůl, můžete mi to odpu... odpustit?“ A chytil se za hlavu, až mu spadly brýle na zem.

„Nechme toho, Jakube, koukejte, támhle se na vás z toho měkkého mechu usmívá hříbek, vemte si ho.“ Nu, nakonec jsem mu místo pusy a pomazlení musela pomoct najít ty brýle, protože bez nich nic neviděl, dokonce ani ten hříbek, který se tam vyjímal jak malý maják.

Pak jsme to otočili domů, něco mě napadlo, tak jsem mu řeka: „Jakube, já vás chápu. Partnerka vám utekla a potřebujete si najít novou. Všiml jste si Renáty? Té ženy vašeho věku, která je tady s malým klukem? Co vím, je rozvedená, tak třeba...“ Zbytek věty jsem nechala viset ve vzduchu, aby si ji domyslel. Ale neodpustila jsem si drobné rýpnutí za to, jak po mně vyjel: „A navíc je taky baculatá, sice ne tolik jako já, ale určitě se vám líbí.“

Jakub se trochu uklidnil a další věty zvládnul bez koktání: „To víte, že bych ji chtěl, ale netroufnul jsem si. A ten její kluk, s tím bychom si určitě rozuměli. Po klukovi jsem vždycky toužil a třeba bychom mohli mít spolu ještě jednoho. Nebo holčičku, to by mi vůbec nevadilo.“

Zkrátka a dobře, po zbytek cesty už s Jakubem pomalu nebyla řeč, jen básnil o Renátě a jejím synovi, ale přitom se strašně bál, že ho ta ženská odmítne. Tak jsem vymyslela plán.

Frantovi jsem pochopitelně o své lesní avantýře s Jakubem nic neřekla, ale druhý den už mu bylo dobře. Tak jsem mu navrhla, že na ty houby vyrazíme ještě jednou a aby bylo veselo, tak přizveme i Jakuba a Renátu s klukem. Ten můj se toho chytil, šel se domluvit s Jakubem a já to pro změnu navrhla Renátě.

Prohlásila jsem se za vůdkyni smečky a úmyslně jsem to vzala přes rokli, která se v hlubokých lesích nedá obejít a na jejímž dně teče nevelký potok, přes který nevede žádná lávka. Musí se najít vhodné místo a buď přeskočit nebo přejít po mokrých kamenech.

No, to víš, že dospělák to zvládne levou zadní, ale Renátin kluk by to sám nedal. Jenomže Jakub už měl ode mě instrukce předem, pochlapil se, vzal toho kluka na koně, párkrát zařehtal a potok zdolal na jeden skok jak Váňův Tiumen Taxisův příkop na Velké pardubické.

No a to byl začátek, od té doby byli ti tři hodně spolu a ke konci týdne jsem si párkrát všimla, jak se Jakub s Renátou vedou za ruce. Sice netuším, jak to s nimi dopadlo, jestli se dali dohromady nebo ne, ale každopádně bych jim to přála.

***

Během svého vyprávění se Maruška celá uvolnila a na závěr jí rošťácky zahráli drobní čertíci v očích. Když jsem jí při odchodu pomáhal do kabátu, opět maličko zaškobrtla, aby se mi opřela do rukou. Svůj počin komentovala slovy: „Máš pravdu, vždyť já jsem vlastně na ta svoje kila hrdá, cítíš, jaká jsou měkoučká? Ale jedno ti slibuju, zapiš si za uši, že do příští schůzky si žádný sladký zákusek nedám.“