Jak byla Maruška naměkko

„Máš ráda Vánoce, má neodolatelně krásná dámo?“ Ačkoli bylo sotva pět hodin odpoledne, venku už padla úplná tma a za okny cukrárny projela vánoční tramvaj. Zachytil jsem Maruščin úsměv, jak si ji prohlíží a položil jí tu otázku.

„Mám i nemám,“ zamyslela se má plnoštíhlá kamarádka. Tentokrát mi kupodivu šťavnatě neodpinkla na ten kompliment, ba ani nezahrozila prstem, jen si krátce posloužila kávou s větrníkem a dala se do řeči.

***

Vyloženě bytostně nesnáším všechen ten nabubřelý reklamní mumraj, kterým nás tady krmí na každém kroku pomalu už někdy od října. Třeba ta uječená zelená potvora, co se na mě šklebí ze všech stran, na tu jsem vyloženě alergická. Ale tuhle mě kupodivu pobavila, představ si to. Znáš Chucka Norrise, viď? Určitě znáš, tak ti řeknu, že jsem viděla vtip, na kterém ten zeleňák ležel na zemi, vedle něj stál Chuck Norris, odfukoval si kouř z hlavně pistole a nad hlavou měl bublinu s textem: „Není zač, lidi.“

Né, Honzo to byl jen fór, předvánoční shon opravdu nemusím, ale Vánoce samotné miluju a zvlášť letos se na ně strašně těším. My se totiž s Frantou už poslední adventní neděli sebereme, pojedeme k mojí mamince do Jižních Čech a zůstaneme u ní nejmíň do Štěpána. Možná ti teď přijdu jako stará nostalgická bába, ale mně tohle připomíná dětství, vždyť já tam vyrůstala a hrozně ráda na to vzpomínám.

Dárků tehdy bylo jen pár, ale o to víc jsem se na ně těšila a vážila si jich. Někdy to bylo docela dobrodrůžo, to ti řeknu. Mně bylo pět, ještě jsem věřila na Ježíška a toho roku sněžilo v kuse od třiadvacátého ráno až do Štědrého večera, napadlo toho snad tři čtvrtě metru. Táta prohraboval pomalu každou hodinu, ale nebylo to nic platné, zapadali jsme jak Čapkův pejsek s kočičkou.

„Maminko, jak se sem dostane Ježíšek přes všechen ten sníh?“ Zeptala jsem se ustaraně své rodičky, když se už na plotně smažil kapr z místního rybníka. Za pomoci rodičů jsem si napsala Ježíškovi o panenku, no, většina dnešních holek by nad takovou ohrnula nos, ale já se na ni strašně těšila. Ale při pohledu na to nadělení venku jsem dostala strach, že mi ji Ježíšek nebude mít jak přinést.

Maminka se mě sice snažila uklidnit, že Ježíšek je kouzelná bytost, pro kterou nějaké závěje nejsou problém, ale já jí moc nevěřila. Nakonec to rozčísnul až brácha, škoda, že už nežije. Byl o tři roky starší než já a měl trochu podobnou povahu jako ty Honzo, taky mu nebylo nic svaté. Možná i proto s tebou kamarádím, holt mi ho připomínáš, promiň. Tak tomuhle bráchovi se mě nejspíš zželelo, kouknul na mě a povídá: „Maruš, neboj, pojď se mnou, já ti něco ukážu.“ Šeptal u toho, aby ho dospěláci neslyšeli, pak mě vzal za ruku, tiše odvedl do pokoje, zavřel dveře, zašátral ve skříni, které se tehdy říkalo almara, sáhnul až dolů pod uložení věci a něco odtamtud vytáhnul.

„Koukej, Maruš, ta panenka pro tebe už tady je,“ prohlásil a pootevřel víko krabice.

No, co ti mám povídat, já na to koukala jak na zjevení, nevěděla jsem, co si mám myslet a zeptala se: „Copak on už tady Ježíšek byl?“

Načež se brácha usmál takovým tím stylem, jako když chytrý poučuje hlupáka a potichu řekl: „Maruš, Ježíšek přece neexistuje, tu panenku máš od rodičů. Ale neříkej, že to víš, zkazila bys jim radost.“

No, já fakt nevěděla, co si o tom mám myslet, ale bráchu jsem nepodrazila ani za cenu, že mi to celý večer šrotovalo v hlavě. Z panenky jsem měla obrovskou radost, ale můžu ti říct, že jak jsem byla nalomená, tak jsem byla našim vděčnější, že je od nich a ne od nějaké nadpřirozené bytosti, kterou jsem stejně nikdy neviděla.

O několik let později, to už jsem chodila asi do třetí třídy, jsem si strašně přála vínovou sukni, takovou, jaká tehdy frčela a mělo ji jen několik spolužaček. Maminka se na to nemohla koukat, a tak se rozhodla, že mi ji pořídí. Někde sehnala látku, nastříhala, šoupla na šicí stroj, pohrála si s tím, dalo jí to dost práce. Teda nejen to šití, ale taky mě musela pořád odhánět, abych to měla aspoň trochu jako překvapení.

Pak přišel Štědrý večer, já uviděla pod stromečkem balíček příslušných rozměrů a bylo mi jasné, že to je ona. Krom svíček zapálil tatínek pár prskavek, začali jsme zpívat koledy, a pak se to stalo. Jedna z těch prskavek musela být nějaká špatná, odpadnul z ní ten prskajíc konec, sletěl akorát na můj dárek, a jak byl rozžhavený, tak ho zapálil. Maminka spráskla ruce, já stála jak solný sloup, ale taťka duchapřítomně popadnul džbán s vodou, který byl na stole a ten počínající požár okamžitě uhasil.

Honzo, já si v tu chvíli vůbec neuvědomovala, že jsme mohli vyhořet, vrhla jsem se na tu sukni a rozbrečela se. Že byla celá zmáčená, to mi nevadilo, ale ona byla na od té prskavky na pár místech propálená. Já se tak těšila, jak budu ve škole za parádnici, a teď jsem byla nešťastná. Ale moje maminka byla fakt zlatá a ještě na Štědrý večer mi ji opravila. Na propálená místa ručně ozdobným stehem našila malé záplaty, takže to nakonec vypadalo jako naschvál. Nu a já byla pak ve škole pyšná, že takovou sukni nikdo nemá.

Jó, byly to krásné časy, ale musím se ti přiznat, že dneska už o hmotné dárky skoro nestojím. Neříkám, že mi Franta neudělá radost zimními botami, které jsem si od něj přála, ale daleko víc bych chtěla něco úplně jiného. Víš co? Nevíš, viď, tak já ti to teda povím. Chtěla bych, abychom byli všichni zdraví a aspoň trochu šťastní. Moje dneska už stařičká maminka, náš synátor, co žije mezi medvědy na severu Kanady a pomalu se neozve ani na Vánoce, můj zlatej holomek Franta, ty se svou rodinu, nakonec i já a vlastně všichni, kteří... Však víš, jak se to říká, „pokoj lidem dobré vůle.“

Ale teď, ty mezuláne jeden nenechavá, teďka nám radši objednej punč, a povídej mi o něčem úplně jiném, ať se ti tady přede všemi z těch svejch nostalgickejch řečí nerozbrečím... Jé, koukej, ta je hezká.

***

K dokreslení vánoční pohody projela za okny cukrárny další vyzdobená tramvaj.