Jak asi vypadáš svlečená?

Tuhle otázku jsem si při prvním setkání s nějakou ženou položil v životě v duchu mnohokrát. Pokud jsem na ni dříve či později dostal odpověď, byl jsem vždy příjemně překvapený, protože všechny byly krásné, jen každá trochu jinak.  

Kdysi v dobách naivního mládí jsem se oženil a naše krásné manželství nám vydrželo šest let. Poté si má tehdy drahá našla chlapíka s hojnějšími hmotnými statky, než jaké jsem jí dokázal zajistit já svým obyčejným povoláním, a dala mi vale. Nezatrpkl jsem proti ženám, jen jsem se rozhodnul nedávat do toho srdce, nenavazovat s nimi vážné vztahy a jen si tak společně užívat všechnu tu rozdílnost a vzájemnost obou pohlaví.

Nebudu vás zde unavovat jejich výčtem, bylo by to na dlouhé a asi i trochu nudné povídání. Řeknu jen to, že jsem se vždy snažil hrát otevřenou hru a hned na začátku je varovat, že si spolu sice můžeme plnými hrstmi užívat milostné dovádění, ale rodinný život ať ode mě nečekají. Některé odpadly rovnou, jiné se mě snažily předělat a zklamaně odešly až poté, když se jim to nepodařilo. Další to braly úplně stejně jako já a zůstaly se mnou tak dlouho, dokud to jednoho z nás nepřestalo bavit.

Možná si teď někdo z vás pomyslí, jaký jsem byl prevít, jiný si řekne, že jsem promrhal život a ochudil se o mnohé. Ano, dávám vám za pravdu, i přes to počáteční varování jsem některé zklamal, a nikdy jsem nevytvořil skutečné rodinné zázemí, ale mně to tak vyhovovalo. Jen s přibývajícím věkem se moje přechodné vztahy jaksi prodlužovaly a jejich konce pro mě už nebyly tak jednoduchou samozřejmostí jako dřív.

Poslední byla Jiřina, akční rozvedená štíhlá dáma, se kterou jsem žil osm let takovým tím moderním způsobem, když každý bydlí ve svém. Vyráželi jsme spolu ven, chodili za kulturou, jezdili na společné výlety a někdy i dovolené, užívali si v posteli, ale nikdy jsme se nesestěhovali dohromady. Bylo to fajn, ale když mi Jiřina oznámila, že se natrvalo stěhuje za dcerou do ciziny, pochopil jsem, že je konec. A bylo mi smutno. Dokonce jsem si říkal, jestli bych se na to už neměl vykašlat a přenechat všechno to běhání za ženskými mladším ročníkům.

***

„Moc vám to sluší, paní Mileno, máte nádherné oči. Jen si říkám, neurazte se, že ta tmavošedá mi připadá trochu smutná, zvlášť teď v létě.“

Tuhle dlouhovlasou zrzku s milým výrazem ve tváři, kulatými ňadry, úzkým pasem, výraznějšími boky a pozadím, a s dlouhýma nohama jsem už párkrát zahlédl ve fitness pro starší ročníky, kam delší čas celkem pravidelně chodím. Cvičili jsme sice v různých sektorech, takže jsme na sebe naráželi jen na začátku nebo na konci, ale vždycky jsme se na sebe usmáli a pozdravili se.

Ten den jsme se srazili u zamčených dveří fitka, na nichž bylo napsáno: „z důvodů havárie vody dnes zavřeno.“ Přehodnotil jsem své úvahy ohledně přenecháni běhání za ženskými mladším ročníkům a pozval ji na dvojku naproti do vinárny. Přijala, usadili jsme se ke stolku pro dva až vzadu a z Mileny se vyklubal povídavý typ ženské, vyprávěla mi o svém synovi, o jeho rodině a o tom, jak je čerstvou babičkou.

Já jí na oplátku referoval o radostech a strastech elektrikáře, který za každého počasí objíždí a montuje dráty vysokého napětí a o tom, jaká se u toho občas užije legrace. Přitom jsem si v duchu položil tu svou dávnou otázku, jak by asi Milena vypadala nahá. Kulatá ňadra by asi nevypadala tak kulatě jako v podprsence a sjela by trochu dolů. Na břiše by se jí nejspíš objevilo pár faldíků a snad i dávné jizvičky po těhotenství. Pleť na výraznějších bocích a na pozadí by možná nebyla tak hladká, jak by se mohlo zdát přes její tmavé šaty. Před mým vnitřním zrakem se prostě objevily samé libůstky, které jsem měl na ženách odevždy rád a já dostal strašnou chuť se s Milenou vyspat. A tak jsem na ni vyrukoval s tou pochvalou, jak jí to sluší a s provokativní poznámkou o barvě jejích šatů. Provokovával jsem vždy rád, ženy na to obvykle reagovaly jako na urychlovač k rozcestí postel nebo nic.

„Děkuji na kompliment, pane Františku,“ usmála se Milana, ale pak zvážněla. „Víte, to samé o těch šatech mi říká syn. Před víc než rokem mi zamřel manžel, nedokázala jsem se s tím smířit a pořád mi chybí. Syn mě už nějakou dobu přemlouvá, abych začala znovu naplno žít, zahodila ty tmavé chmury a našla si někoho dalšího, že přece ještě nejsem tak stará. Jenže já nevím. A nezlobte se, že vás tím tady krmím, radši bych už měla jít domů.“

„Ty chlípníku starej,“ ozvalo se mi někde uvnitř mé druhé já, „dřív ti vyhovovalo střídat jednu za druhou, pak ti vadilo, když Jiřina po osmi létech odešla do ciziny, tak jestli teď chceš dostat tuhle ženskou, bude to nejspíš už napořád, je ti to jasný?!?“

„Jo, je, ale teď mi do toho nekecej,“ odsekl jsem svému druhému já. Zvedl jsem před Milenou ruku se dvěma prsty jako ve škole a pravil: „Má milá krásná dámo, to je mi líto, ale váš syn má pravdu. Pokud byste si opravdu chtěla najít někoho jiného, tak tady se hlásí jeden František, který by vás moc chtěl.“ Napadlo mě dodat: „nejen do postele,“ ale neudělal jsem to, jedna provokace ten den už stačila.

Milena chvíli mlčela, byla překvapená a já čekal na její ortel. Tahle chvíle byla vždy rozhodující a já věděl, že čím déle žena teď váhá, tím větší má chlap naději, že ji dostane. Tentokrát to trvalo celých dlouhých deset vteřin, než řekla: „No, já nevím, Františku, ale jestli to myslíte vážně, tak už mi, proboha, přestaňte vykat jako v předminulém století.“ Pak jsme si přiťukli posledním douškem a Milena se se mnou rozloučila slovy: „Tak víš co, Františku, za týden se po fitku půjdeme jen tak projít a ty si do té doby rozmyslíš, jestli opravdu stojíš o takovou starou bábu, jako jsem já.“ 

***

Pak se přes nás přehnaly bouřky, doprovázené silnou vichřicí a my měli spoustu práce v terénu. V takových situacích není prakticky čas na spánek, člověk lítá od jednoho vedení ke druhému a je rád, když si mezitím najde chvilku na chleba, na kafe  a na pár minut odpočinku.

Ani jsem neměl čas přemýšlet o tom, jestli mi s Milenou nebude scházet ta volnost, na kterou jsem byl celý život zvyklý. Jen jsem se prostě na ni úplně obyčejně těšil jako chlap na ženskou. V noci před setkáním se mi zdál zvláštní sen, možná se mi do něj promítlo všechno to, co mi o sobě vyprávěla. V tom snu ke mně přišel její zesnulý manžel, kladl mi na srdce, abych se o ni dobře staral a abych ji ochránil od každého, kdo by jí chtěl ublížit. Já mu to slíbil a po probuzení mi bylo jasné, že ten slib musím dodržet, i když jsem ho dal jenom ve snu.

Druhý den jsme se šli s Milenou po fitku projít, zašli jsme za město do polí, jen tak courali, a drželi se za ruce. Milena dorazila v krásných modrobílých šatech s květinovým motivem a já se vůbec nemusel ptát na její rozhodnutí. Na cestě zpátky jsme se zastavili, vzal jsem jí za obě ruce a zeptal se: „Mileno, strašně rád bych ti spočítal všechny pihy, které máš na těle, můžu tě pozvat k sobě domů?“

„Nechtěj, abych tě vzala za slovo, Františku nebo budeš zklamaný, že se za celou noc nedostaneme k ničemu jinému než k tomu počítání,“ smála se a ťukla mě prstem přes nos.

Vzal jsem Milenu do náručí a pevně k sobě přivinul. Vůbec mi nevadilo, že za chvíli budu mít o jedno roztomilé pihaté překvapení míň.