Já žádné cizí dítě nechci!

Absence dětí byla v té době jediným stínem manželství s Monikou. Příčina byla na mé straně, moje spermie neměly dostatečnou kvalitu k tomu, aby dokázaly oplodnit Moničina vajíčka.

Vyčítal jsem si to, přestože to nebyla moje vina, podstoupil jsem celou řadu vyšetření a léčení, ale nebylo to nic platné. Navrhoval jsem Monice adopci nebo umělé oplodnění spermiemi od neznámého dárce, ale ona to odmítla, tvrdila, že než abychom měli nějaké „cizí“ dítě, radši nebudeme mít žádné.

Když žena nemůže věnovat svou přirozenou péči potomkovi, instinktivně ji nasměruje někam jinam a v Moničině případě jsem se stal cílem jejího opečovávaní já. Nebylo mi to nepříjemné, bodejť by bylo, ukažte mi chlapa, který by netoužil po tom, aby se měl v obrazném i skutečném náručí své partnerky jako v bavlnce. Teplé večeře, kvůli kterým si moje manželka posunula pracovní dobu, aby mě jimi mohla uvítat, jakmile jsem dorazil domů ze zaměstnání. O volných dnech bohaté snídaně do postele, jejichž vůně mě budila ze spánku. „Miláčku, čím bych ti ještě mohla udělat radost, měl bys chuť na něco dobrého nebo na mě samotnou? Kam bys rád, abychom zašli, zajeli večer, v neděli, na dovolenou?“ Moničino rozmazlování mé maličkosti nebralo konce a já, byv vyloženě partnerský typ člověka, jsem si ho s radostí užíval plnými hrstmi a snažil se jí oplácet podobnou mincí.

Jenomže žádná idyla netrvá věčně, natož taková, která je založená na zástupném pečování ženy o chlapa místo o děcko. Ráj na zemi pro mě skončil po šesti létech manželství ve chvíli, když se v Moničině životě objevil jiný muž. Nevím, jakým způsobem jí ten muž dle jejích slov „otevřel oči a cestu k plnohodnotné rodině.“ Vím jen, jak strastiplné pro mě bylo zjištění, že ode mě ta královna mého pozemského bytí odchází, aby s ním mohla založit jejich vlastní rodinu. Nebudu si zde stěžovat na strmý pád z nebes svého života až na zem, ne-li ještě níž, řeknu jen, jak jsem si uvědomil, že si za to vinou své neplodnosti můžu vlastě sám. Tenhle pocit byl o to horší, že mě Monika neopouštěla za doprovodu prudkých hádek a výčitek, ale se slzami v očích a s omluvami, že musí následovat hlas svého srdce.

Po Moničině odchodu jsem se zařekl, že ač partnerský typ člověka, nikdy už nepůjdu do hlubokého vztahu, nechtěl jsem si podobný scénář zopakovat. Což o to, postarat jsem se o sebe dokázal sám. Z dřívějších snah o oplácení Moničiny péče jsem byl na různé domácí práce zvyklý a ty, které jsem doposud neovládal, jsem se za cenu pár zapraných a propálených kousků oblečení celkem rychle naučil. Smutek po Moničině žhavé náruči jsem se snažil zahánět ve společnosti jiných žen, s nimiž jsem navazoval víceméně krátkodobé a nikterak hluboké vztahy, a těm z nich, které ode mě čekaly víc, jsem se v duchu omlouval. Opatřil jsem si bicykl, na kterém jsem buď sám nebo s partou kamarádů trávil spoustu času a na němž jsem se, obrazně řečeno, snažil ujet vlastnímu pocitu prázdnoty a stesku po ženě, kterou jsem tolik miloval.

***

Léta plynula a já si zvyknul na nový způsob života. Čas zaobalil staré rány natolik, že jsem začal laškovat s myšlenkou, zda nepřehodnotím své rozhodnutí a nepokusím se najít něco trvalejšího než ty své povrchní a z velké části vlastně jen postelové známosti. Ale pak přišel náhlý zvrat a události se vyvinuly zcela nečekaným směrem.

Došlo k tomu pět let po Moničině odchodu a musím předeslat, že po celou tu dobu jsem se dozvídal více či méně kusé informace o tom, jak se mé bývalé ženě daří. Zůstal jsem totiž v kontaktu s Moničiným bratrem Martinem, byl to můj kamarád, který za nic nemohl a já neměl nejmenší důvod na něj po rozvodu zanevřít. Občas jsme se sešli, skočili na jedno nebo si jen tak zavolali za účelem poklábosení, případně spolu hodili partičku šachů. Zpočátku jsme se hovoru o Monice vyhýbali, Martin nevěděl, nakolik by mi bylo tohle téma nepříjemné a já jeho taktnost přijímal s povděkem. Později na ni tu a tam přišla řeč a já se dozvěděl, jak se jí a jejímu novému manželovi rok po našem rozvodu narodil syn Jakub, jak jí to obrátilo život naruby a ona se jako každá správná a šťastná matka plně ponořila do péče o miminko. 

Z Jakubova otce nebýval Martin nikterak nadšený a občas si neodpustil poznámku, že by bylo daleko lepší, kdyby byla Monika zůstala se mnou.

„Jardo, je zle,“ ozval se onoho osudného dne Martin v telefonu, „sestře našli podezření na nádor, a aby toho nebylo málo, ten parchant se na ni vykašlal. Nikdy mi nebyl sympatickej, ale nečekal jsem, že od ní za týhle situace uteče. Ta holka se úplně sesypala, pořád dokola drmolí tvoje jméno, a přitom mi zakazuje, abych ti to řeknul. Přijedeš?“

Tak a teď mi řekněte, co byste udělali na mém místě. Sebrali byste se a běželi za ženou, která vás tehdy zradila a teď je v průšvihu nebo byste to nechali plavat? No já musel ze všeho nejdřív sklepat srdce, co mi poskočilo až do krku zpátky na jeho místo a pak jsem jednal spíš pudově, bez velkého přemýšlení. Klidně si o mně myslete, že jsem měkkota a hlupák, ale prostě jsem se za ní z fleku vypravil.

Stud přede mnou, strach z vlastní budoucnosti a hlavně z toho, kdo se o dítě postará, pokud to špatně dopadne. A do toho všeho maličká jiskřička naděje. To byly pocity, se kterými mě Monika po celé té dlouhé době přivítala. Ne, nešlo navázat přetrženou nit tehdejšího partnerství a pokračovat, jakoby se nic nestalo, mohli jsme se pouze pokusit začít úplně znovu. Ačkoli jsme byli s Monikou už dávno rozvedení, pocítil jsem povinnost se o ni postarat. Ne povinnost, to je špatné slovo, spíš mi to přišlo jaksi samozřejmé a přirozené.

Neradostná diagnóza se potvrdila a navíc se ukázalo, že je příliš pozdě, než abychom si mohli dělat reálné naděje na uzdravení. Doktoři se vyjádřili napřímo a dali Monice dva roky života. Dva roky, během kterých jí postupně ubývalo sil, ale ona se přesto starala o Jakuba, jak jen to bylo možné a k tomu navíc se snažila vrátit do role rozmazlovatelky mé maličkosti. S tím prvním jsem jí pomáhal, to druhé jsem jí zatrhnul a snažil se naopak pečovat já o ni. Když ke mně s Jakubem přišla, byly tomu klukovi čtyři roky a já se ho pokusil vtáhnout do klukovských aktivit, na které jsem si rozvzpomněl ze svého dětství. Na kole se naučil hned, když na něj poprvé sednul a drandil si to, jakoby se s ním snad už narodil. S mičudou to bylo podobné, což jistě ocení všichni klučičí čtenáři, kteří doposud zcela nepodlehli tabletům a chytrým mobilům.

„Jardo, můžu tě o něco poprosit?“ Zeptala se mě Monika, když už jí začínalo být opravdu zle. Nečekala na mou odpověď, podívala se na mě ustaranýma očima a pokračovala: „Jestli jsi mi opravdu odpustil, tak si mě znovu vezmi a Kubíka adoptuj. Já jeho biologickému otci nevěřím a u tebe vím, že se mi o něj postaráš. Prosím.“

***

Ne, nebudu se zde rozepisovat o tíži posledních měsíců Moničina života a o tom, jak jsem o ni podruhé přišel. Ba ani o boji s úřady, aby se všechno stihlo včas a Jakub mohl zůstat v mé péči. 

Život šel dál, všechno to máme už několik dalších let za sebou a já můžu hrdě prohlásit, že jsem za tu dobu ani jednou nezalitoval, že jsem se dokázal povznést nad minulost a přijmout dítě, které mi každým dnem mou drahou manželku bytostně připomíná.

„Však je nám spolu v té chlapské domácnosti fajn, viď, Jakube?“

„Jo, tati, jasná věc.“

„Ale teď počkej, musím uklidit nádobí, za chvíli přijde strejda Martin s tetou Zuzanou, tak ať neřeknou, že tady máme bordel.“

„Táto, seď, já to udělám, tys přece vařil.“

Kluci si plácli dlaní o dlaň.