Já se nedám!

Již nějaký čas nocuji v koupelně. Nemyslete si, nebláznila jsem se, není to totiž moje svobodné rozhodnutí. Dávají mě tam spát ti lidé, kteří se mnou bydlí v mém domečku.

Prý jsem na stará kolena po nocích příliš hlučná a budím je i přes zavřené dveře té místnosti, kterou jsem jim zapůjčila jako ložnici. Jenže posuďte sami, copak na to nemám právo? Proč bych se nemohla hezky nahlas pořádně od plic rozmňoukat pokaždé, když uprostřed noci dostanu chuť na čerstvé jídlo nebo když zatoužím po pomazlení? Oni se mi to sice snaží vynahrazovat a v době, když jsou náhodou doma, tak mě chovají, hladí, krmí a hrají si se mnou. Ale copak mi to může stačit?

Do té koupelny na zem mi dali pěkný košíček. Akorát tak malý, abych se v něm cítila ze všech stran chráněná, jak to my kočky máme rády. Dokonce i hezkým polštářkem mi ho vyložili, aby se mi příjemně leželo. Jenže já trucuji a spím v něm jen v době, kdy vím, že nikdo nepřijde. Mám dobrý odhad a lehký kočičí spánek, pokaždé když zaslechnu, že se někdo z nich uráčil mi jít otevřít a pustit mě ven, tak bleskurychle skočím na pračku. Jakmile vstoupí, tak se jakoby probouzím z hlubokého spánku a tvářím se, jak jsem z ležení na té tvrdé rovné desce celá rozlámaná a otlačená.

Ne, že bych tam neměla vše, co potřebuji. Večer mi tam vždy přinesou misku s čerstvým jídlem, nalijí mi čistou vodu, granulí tam mám stále co hrdlo ráčí. Dokonce i čistý píseček mám stále po tlapce. Ale cítím se zhrzená a ponížená, kladu si otázku, jak si něco takového ke mně mohou vůbec dovolit.

Vymyslela jsem plán, abych je to odnaučila a mohla se i v noci volně pohybovat po celém domě tak jako dřív. Vím, že některé dny v týdnu ráno hrozně pospíchají. Pokaždé jim v té mé nechtěné ložnici připravím takové překvapení a nadělení, aby je po mě museli dlouze uklízet a přišli pozdě tam, kam chvátají. Nebudu zacházet do detailů, jistě sami dobře víte, o čem mňoukám.

Už jsem s tím začala, musím se přiznat, že mi to samotné nebylo nijak příjemné. Ale mí lidé na to koukali jako vrány a nebyli nikterak nadšení, když to tam po mně museli dávat do pořádku. A tak si říkám, že se přece nedám, musím se překonat a vydržet, dokud je ten zlozvyk zavírat mě na noc nepřejde. Držte mi palce, ať to netrvá moc dlouho.