Iva a Rudolf

„Ivko, s žádnou jsem ho neviděla, ale to ještě nic neznamená,“ pravila Lenka své bývalé sousedce. Pak pochybovačně dodala: „Jsi si opravdu jistá?“ „Teď už ano.“ Zazněla odpověď se smutným podtónem. Leč nepředbíhejme událostem.

Iva a Rudolf. Byli tak rozdílní, a přesto spolu strávili přes dvacet pěkných let. Vychovali syna a zhruba v polovině svého manželství si pořídili nový byt. Když se kluk odstěhoval, rázem jim ubyla spousta starostí a mohli se začít daleko víc věnovat svým koníčkům.

„Fotbal a házená pasivně, tenis s kamarády aktivně, dobré pivko a kutilské práce.“ Mohl by Ruda odpovědět, kdyby se dostal do nějaké televizní soutěže a moderátor se ho zeptal na jeho zájmy.

Ivčiným největším koníčkem bylo cestování, sjezdila půlku Evropy, párkrát se podívala i dál. Kdybyste se jí optali, proč jezdí s kamarádkami, když je vdaná, dočkali byste se pousmání: „Když ten můj šmudla se pořád válí doma u televize, maximálně tak vyrazí za roh na hřiště.“

Dokázali se pěkně špičkovat, ale navenek působili jako perfektně sehraná dvojka. Zvykli si na sebe a ani jednoho z nich nenapadlo, že by se někdy mohli rozejít.

Jenomže pak se Ivce najednou z ničeho nic a bez varování zbláznily hormony. Snad to bylo tím středomořským podnebím, možná spíš Alešovým šarmem. Potkali se náhodou na trajektu a události nabraly závratný spád. Byl pravým opakem Rudolfa, podnikavý, pohotový, přitažlivý, těch „p“ měl jejích v očích daleko víc. Jeho návrh „však pojď a nastěhuj se ke mně“ jí při návratu domů připadal naprosto přirozený a přitom neodolatelný. A tak zákonitě vyústil v další větu „Rudo, promiň, já od Tebe odcházím.“ Ruda to přijal bez velkých emocí, tedy aspoň se tak navenek tvářil. Však co jiného mu také zbylo, když ho Ivka postavila před hotovou věc. Rozumně se dohodli, odešla.

„Potvora jedna. Ale co, život jde dál.“ Postěžoval si Ruda svému odrazu v zrcadle, když se téhož večera vrátil z hospody posílen metrem piv. A druhý den si to v klidu probral: „Když se trochu uskromním, tak náklady utáhnu. Aspoň budu mít víc času na tenis, zrovna mi to začíná jít. A ženské? Dám si pořádnou pauzu a pak se uvidí.“

***

Ivčin vztah s Alešem netřeba dlouho rozebírat, zhruba po třech měsících, v nichž si připadala jako ve sladkém nebi a žhavém pekle zároveň, skončil s podobnou prudkostí, s jakou začal. Aleš se celou noc neukázal doma a ráno přišel s jinou, prostě byl už takový. Ivka ztropila scénu a do dvaceti minut byla venku. S kufrem na chodníku, bezprizorní.

Narychlo si našla podnájem, malý pokojík v přízemí. Prořvala tři dny. Její výčitky, nejprve směřované Alešovi posléze obrátila proti sobě. „Já blbá. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, ale doma jsem vždy měla klidný přístav. Ruda byl sice úplně jiný než já, ale mohla jsem se na něj ve všem spolehnout. Tolik let jsme byli spolu a já, kráva, všechno zničila. Vždyť k sobě patříme, jestli mám někoho ráda, tak je to on.“

Slzy odezněly a v Ivce se probudila žena činu: „Třeba by mi odpustil a vzal mě zpátky. Snad si zatím nenašel žádnou jinou. Mohli bychom se pokusit na všechno zapomenout. A co když našel? Nebo co jestli se zatvrdil a nebude mě chtít? Budu bojovat, za pokus to rozhodně stojí. Ale jedním si může být naprosto jistý, tohle mu už nikdy v životě neudělám.“

A tak začala sondovat, zavolala Lence, domluvila si s ní pokec v kavárně Pod věží. „Ale jestli se chceš vrátit, tak to nedělej,“ pokračovala Lenka poté, co jí sdělila, že Ruda pravděpodobně žádnou nemá. „Říká se, nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Dělej, jak myslíš, ale tohle ti nejspíš nevyjde.“

***

Ivka byla rozhodnutá. Zkusí své staré klíče a terapii šokem. Věděla, že ve středu se Rudolf vrací s tenisu po osmé večer, a tak vsadila všechno na jednu kartu. Snad má stále rád řízky a suchý Ryzlink. V mládí miloval, když vařila jen tak bosá a v průsvitné noční košilce, s oblibou mu tím dělávala radost. Pohlédla do zrcadla a usmála se: „Ještě na to mám.“

Rudovi se Lenčino neustále nadbíhání zrovna moc nelíbilo, připadala mu dost vypočítavá. Ale nebyl si jistý a dnes, když kvůli té prasklé vodě odpadl tenis, tak s ní na tu dvoudecku zaskočil. Konec konců, umí být milá a on by nějakou ženskou přece jen aspoň občas potřeboval. „Rudíku, pozveš mě na kafe?“ Mnohoslibně se k němu přivinula cestou domů, „pozvala bych tě já, ale Jaruš potřebuje klid, šprtá se na zkoušku.“

V zámku zarachotil klíč, v předsíni se rozsvítilo světlo. Ivce poskočilo srdce, „mám zůstat tady u plotny nebo ho jít jakoby nic přivítat?“ Zaslechla tlumený hovor, v matné výplni dveří rozeznala siluety dvou lidí. Ta menší jakoby přiskočila k té větší. Ivka si dodala odvahy a otevřela dveře.

Rudolf se vymanil z Lenčina obětí. Zůstal jak opařený, několik nekonečně dlouhých vteřin zíral v hrobovém tichu z jedné na druhou. Lenka nervózně podupávala kramflekem a nevědomky si olizovala své ve světle žárovky až příliš rudé rty. Ivka mu hleděla pevně do očí, tenhle její pohled dobře znal, rozuměl.

Zhluboka se nadechl a začichal. Vystačil si s jedním jediným krátkým slovem. „Vypadni,“ pronesl rozhodným hlasem k jedné, tu druhou vzal za ruku. Otočila se na podpatku, z rudých rtů jí vyklouzl jakýsi nesrozumitelný jedovatý výraz a zmizela.