Intrikánka

„Dneska jsme spolu na kafi možná naposled, Honzo,“ usmála se na mě smutně Maruška, když jsme si vychutnávali po šálku vonící kávy na soklu schodiště do stanice metra.  

Na půlku dubna bylo nezvykle chladno, foukal silný vítr, občas spadlo pár kapek se sněhem a Marušce zachumlané v zimní bundě s kapucí přes hlavu to náramně slušelo. „Proč, Maruško, děje se něco? Strašně by mě mrzelo, kdybych měl o tahle naše kávová randíčka přijít,“ zeptal jsem se jí zaraženě.

„Protože už mě nebudeš chtít, Honzo. Až ti povím, jak jsem rozbila vztah dvou mladých lidí, tak na mě zanevřeš a do smrti se mnou nepromluvíš.“ Maruška se sice stále tvářila smutně, ale neúmyslný drobný záblesk v jejích očích mi prozradil, že to snad nebude až tak zlé. Ani jsem ji nemusel dál pobízet a pustila se do vyprávění.

***

Jde o Majky, Honzo. Je to máma s dcerou a bydlí u nás v paneláku ve třetím patře. Nastěhovaly se tam do pronájmu krátce po náhlé a nečekané smrti manžela, respektive táty a mají po garsonce vedle sebe. S tou mamkou se dost znám, měla starosti se svou dcerou a byla z ní nešťastná. Tuhle k večeru jsem se u ní stavila na skok na čaj a najednou slyším přes zeď z toho druhého bytu hádku. Slovům jsem sice nerozuměla, ale poznala jsem, jak mužskej hlas rozčíleným tónem nadává, do toho ženskej hlas, jak se snaží nesměle bránit a nakonec hlasitý ženský vzlykání.

Dost mě to zarazilo, a když jsem se podívala na Majku mamku, tak ta jen rozhodila rukama a spustila: „Marie, tohle je tady teď pořád. Vojta, teda ten dceřin kluk, se mi vůbec nelíbí, furt na ni řve a je hrubej. Nechá se od ní živit, tváří se, že si hledá práci, ale přitom pořád sedí doma, kdyby chtěl, určitě by si aspoň něco jednoduchýho našel. Je strašně sobeckej, dokáže myslet akorát sám na sebe, ale kdyby jen to, Marie...“

Honzo, mně se to vůbec nelíbilo, tak jsem Majku mamku ani nenechala domluvit a zeptala se jí, proč s tím Vojtou její dcera vůbec chodí a jak je možné, že už ho dávno neposlala do háje. Jenomže ona mi na to odpověděla, že ta holka je do něj úplně zblázněná a všechny jeho chyby přehlíží. „Marie, já nevím, co mám dělat, dcera mi tady básní, že si chce vzít hypotéku, aby si s Vojtou postavili barák a že si chystají co nejdřív pořídit dítě. Když se jí snažím říct, že tohle není chlap pro ni a zničí jí život, tak mě vůbec nebere vážně a nechce, abych se jí do toho pletla. Jenže to není zdaleka všechno, Marie, on je jí nevěrnej...“

„Jak nevěrnej?“ Skočila jsem jí zase do řeči.

„No jak, jak? Dcera chodí do práce a já jsem na home office, takže tak dvakrát za týden slyším přes tuhle tenkou zeď, co se děje vedle. Když to bylo poprvé, tak jsem si myslela, že má dcera volno a mladí si to tam dopoledne rozdávají, ale asi za deset minut mi holka volala z práce kvůli něčemu úplně jinému. Tak jsem si řekla, že to není možné, trochu to hlídala, až jsem tu cizí ženskou viděla. Marie, ona tam chodí za Vojtou pravidelně, sice se snaží být potichu, ale přes tyhle zdi je slyšet všechno, takže to přede mnou neutají. A já se to dceři bojím říct, nevěřila by mi a tvrdila by, že jsem si to vymyslela, abych ji proti Vojtovi poštvala.“ Honzo, když mi tohleto Majka máma pověděla, tak se přede mnou rozplakala, takovej měla strach o svou dceru.

A já, znáš mě přece, jsem to nevydržela a povídám: „Hele, Majko, jestli si myslíš, že by to na holku zabralo, tak si tyhle dva pěkně nahraj a pak jí tu nahrávku naservíruj jak na stříbrným podnose.“

„Asi zabralo, Marie,“ chytla se mamka Majka na udičku, „ona je na nevěru háklivá po mně. Ale jak je mám nahrát? Přes zeď přece není poznat, že je to zrovna Vojta, dcera by mi to neuvěřila.“ A tak se ze mě, Honzo, stala intrikánka, napadlo mě pořídit maličkou nenápadnou webkameru, zapnout ji a poslat Majce dceři odkaz ve chvíli, když bude její miláček s tou cizí ženskou v nejlepším. S tím jsme se ten den od čaje rozešly, Majka máma byla ráda, že jsem jí poradila, řekla, že to je dobrej nápad a že teď už to sama všechno zkusí nějak zařídit.

Honzo, uplynul ani ne týden a Majka máma se mi ozvala, jestli bych se u ní zas nestavila na čaj. Už do telefonu zněla daleko líp než předtím, tak jsem byla celá žhavá, jestli se to někam posunulo nebo jak to dopadlo. Hned ve dveřích mi začala vyprávět, jak si koupila webkameru, která vypadá jako maličká kostka, a když byli mladí venku, tak jim ji dala mezi ozdobné vázičky na skříň nad postel tak, aby nebyla vidět. Čekala dva dny, oči měla přilepené na obrazovce, v jednom okně práce pro firmu a ve druhém obraz z tý kamery. Pak je tam přistihla: „Marie, bylo přesně půl desáté, když Vojta s tou cizí ženskou akorát vlezli do postele. Hned jsem poslala dceři mailem odkaz na tu webkameru, zároveň jí zavolala a trochu to na ní sehrála. Řekla jsem jí, že na tom odkaze je něco hrozně důležitého, co se týká její budoucnosti, cosi jako horoskop. Věděla jsem, že na tyhle věci ona dost dá, bude zvědavá a hned si to otevře...“

„A jak to dopadlo, Majko?“ Zase jsem jí skočila do řeči, já vím, jsem hrozná. A Majka mamka mi povyprávěla, jak její Majka dcera byla do půl hodiny doma, napřed vlítla k ní a zezačátku se tvářila, jakoby jí to máma udělala snad naschvál. Ale ta ji jen popadla za ruku, řeka „jdeme“ a šupem odtáhla do vedlejšího bytu, kde načapaly nahatýho Vojtíška s nahatou cizí ženskou, jak si po souloži spokojeně vykuřujou cigáro v posteli. A to byl konec, Honzo, letěli oba bez pardónu, bez zaváhání a za nima letěl ještě i zásnubní prstýnek, kterej si mladá Majka strhla z prstu. Pak jako třešničku na dortu ještě obě Majky zaslechly, jak ta cizí ženská nadává Vojtovi na chodbě: „Běž do háje, ty zmetku mizernej, tvrdils mi, jak po mně toužíš, jak mě máš rád, jak jsi opuštěnej, a přitom seš, ty vole, zasnoubenej!“ Nakonec zaslechly Majky vzdálený plesknutí, jak dostal Vojta od tý cizí ženský facku. Teda už druhou, protože první mu stačila ubalit Majka dcera ještě předtím, než ho vyrazila.

„Marie, jsem ráda, že to tak dopadlo,“ pověděla mi Majka mamka na závěr. „Holka z toho sice byla celá nešťastná, první tři dny se nastěhovala ke mně do mojí garsonky a taky do mojí postele, ale teď už je to lepší. Konečně připouští, že jsem měla pravdu a říká, že byl nejvyšší čas, protože už se akorát chystala vysadit antikoncepci a začít s Vojtou pracovat na dítěti.“

***

„Honzo, tak to je vlastně všechno. Teď už to o mně víš, a jestli si myslíš, že jsem intrikářská potvora, rovnou mě pošli pryč a zapomeň na mě, máš na to plný právo.“ Smutek v Maruščině hlase byl už jen maličký jako vzdálený mráček po bouřce, zato plamínky v jejích očích svítily potutelně čertovskou září.

Vzal jsem tu plnoštíhlou blonďatou dámu pevně okolo ramen a kratičce k sobě přitisknul: „Maruško, jsi odvážná. Obě Majky můžou být šťastné, že jsi mladou zachránila od průšvihu a pro mě je ctí, že smím pravidelně obdivovat, jak ti to ve tvé kráse sluší.“

„No, já už se lekla, že dneska zapomeneš zlobit, ty jeden...“ Rozloučila se se mnou Maruška zvesela a vůbec jí nevadilo, že jsme místo pohodlných křesílek útulné cukrárny vypili dnešní kafe ve studeném povětří, přinášejícím déšť se sněhem. Jenom větrník nebo aspoň žloutkový věneček nám oběma opravdu chyběl.