Intimní zákoutí naší krásné mateřštiny

Lidi, taky si tak rádi hrajete? Já teda strašně, asi jsem navzdory věku nedokázal vyrůst z puberty. Ale bacha, někdy to hraní dokáže být ošidné, zvlášť snažíme-li se laskat intimní zákoutí dámy z nejkrásnějších, naší mateřštiny.

Vezměte si třeba lidové říkadlo „Karel do pekla zajel na bílém koni čert ho tam honí.“ Že v tom mám chybu? No jasně, že mám, to čárku jsem vynechal úmyslně. Proč? Protože záleží na tom, kam ji vlastně umístíme.

Když bychom řekli: „Karel do pekla zajel, na bílém koni čert ho tam honí,“ znamenalo by to nejspíš tohle: Jakýsi Karel zajel blíže neurčeným dopravním prostředkem do pekla, a než se stačil rozkoukat, objevil se před ním čert na bílém koni a začal ho po tom pekle prohánět.

Pokud bychom však interpunkční čárku umístili jinam: „Karel do pekla zajel na bílém koni, čert ho tam honí,“ rázem by naše věta nabyla úplně jiného významu. Karel se tam dopravil na bílém koni, čert si ho všimnul a začal ho prohánět po svých. Tedy pěšky, a aby ho dohonil, odrážel se přitom ocasem.

Zkusme se teď zamyslet nad otázkou, jak to bylo doopravdy. Možná to vidíte jinak, ale podle mého názoru je první možnost nesmysl. V životě jsem neslyšel, že by do pekla jezdily třeba vlaky nebo autobusy, případně, že by se tam dalo zajet autem. A zadruhé, měl-li by mít čert nějakého koně, aby na něm mohl Karla honit, s největší pravděpodobností by to nebyl kůň bílý, nýbrž černý.

Pokud se mnou souhlasíte, můžeme tedy první variantu směle vyřadit a přiklonit se k té, že Karel zajel do pekla na bílém koni. Ono to totiž dává smysl i v dalším kontextu. Kdepak asi Karel toho bílého koně vzal, když na něm za normálních okolností jezdí svatý Martin? Podle mě je to nad slunce jasnější, Karel prostě Martinovi toho koně ukradnul, Martin ho začal pronásledovat s celým nebeským ansámblem, a jak Karel utíkal, rozhodl se schovat se před těmi svatými v pekle. Jenomže to náš vykutálený panáček neměl dělat, čerti jsou mazaní a zloděje poznají na první pohled. Čerti jsou navíc spravedliví, neúprosní, neúplatní a mnohdy trestají to, nač světská spravedlnost nedokáže nebo ani nechce dosáhnout. Takže bych se moc nedivil, kdyby se milý Karel za tu koňskou svatokrádež už smažil v pekelném kotli.

***

Jak vidno, osudovost umístění interpunkční čárky ve větě nelze v žádném případě podceňovat, někdy dokáže nastolit otázku přímo hamletovskou. Být či nebýt, respektive žít či nežít? A přitom, jak ukazuje další úsloví, může být ta věta úplně kraťoučká:

„Udělit milost není možné, popravit.“

„Udělit milost, není možné popravit.“

Nu, řeknu vám upřímně, nechtěl bych být v roli odsouzeného zloducha a čekat někde v zamřížovaném sklepení na verdikt krále. I kdyby se panovník nakrásně rozhodl, že se nade mnou smiluje, nikde bych neměl zaručeno, že umí dobře pravopis a onu osudovou čárku umístí za slovo „milost.“ Anebo, že onu osvobozující větu pouze tiše vyřkne a nahluchlý vykonavatel trestu ji pochopí obráceně.

***

Dobrá, dobrá, zabrousili jsme do tématu vpravdě pochmurného, tak to trochu odlehčíme. Ono při těch hrátkách s češtinou nezáleží jen na interpunkci, někdy dokáže být ošidné dělení slov a naprosto změnit význam vyřčené věty.

„Supičastoletí.“

Že mi nerozumíte? No, bodejť byste mohli, když jsem to napsal celé dohromady. Nicméně, když se nad tím zamyslíme, tak tenhle nicneříkající shluk písmen, pokud ho správně rozdělíme případně doplníme o čárku, dokáže mít významy dokonce tři:

„Sup i čas, to letí.“

„Supi často letí.“

Slíbil jsem vám tři, ale ten poslední si budete muset domyslet sami. Nemůžu ho totiž napsat natvrdo, protože je dost vulgární a já jsem slušně vychovaný mládenec... Ale houbeles, totiž chci říct, že by mi to možná tady neprošlo. Takže vám dám aspoň pár indicií:

Úplně na začátku je moravská varianta slovesa „jsem.“

Celkem to má tři slova, přičemž to druhé je sice hrubá, ale dost často používaná vulgarita.

Celá věta vyznívá jako důkladná sebekritika, vhodná zejména pro politiky, respektive v rámci správného použití mluvnických rodů pro političky.

Takže teď už jistě víte, co tím chtěl básník říct.

***

Dnes je třináctého prosince, svátek má Lucie, a tak si na závěr dovolím popřát všem dámám tohoto jména jednou lidovou pranostikou:

„Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“

Jak je to možné, když slunovrat je až za týden, není to nesmyl? Není, naši předkové, kteří tuto pranostiku vymysleli, byli moudří. Nepotřebovali znát složité astrofyzikální nebo bůhvíjaké zákony, aby věděli, že den se sice ještě stále zkracuje, ale odedneška už slunce začne zapadat vždy o pár vteřin později.

A tak mi odpusťte, jestli jsem byl dneska tak trochu prostořeký a dovolil se flirtovat s naší košatou mateřštinou. Zapalte na adventní věnci třetí svíci a krásně si užijte stříbrnou sobou s nedělí.