Ilegální kavárna

„Honzo, pohádala jsem se s Frantou. Mám absťák a chtěla bych udělat něco zakázanýho. Půjdeš do toho se mnou?“ Optala se mě Maruška v telefonu a já nevěděl, co si o tom mám myslet.  

„Maruško, to víš, že mě to už taky napadlo,“ spustil jsem zvolna. A pak se začal z téhle lákavé nabídky vykroucet: „Ty jsi sice krásná, neodolatelně plnoštíhlá zralá ženská, ale máš svýho pohádanýho Frantu a já Soňu, nebylo by to vůči nim fér...“

„Honzo, vy chlapi jste všichni stejný, dycky vás napadne jen to jedno,“ skočila mi Maruška do řeči. „Já přece mám absťák od těch našich kafí a v tomhle mrazu si ho s tebou venku před stánkem s pečivem rozhodně nemůžu dát, důvod ti řeknu pozdějc. Vymyslela jsem s tím kafem něco jinýho, je to sice asi zakázaný, ale jestli se nebojíš, tak v pět hodin na obvyklým místě, chceš?“

A bylo. A zkuste na tohle říct ne, zvlášť takový bezvadný holce jako je Maruška. A tak jsem tam teda v pět přišel celej nedočkavej, co na mě vymyslela a taky, kvůli čemu se pohádala s Frantou.

Než jsem se stačil rozkoukat, vyšla Maruška ze dveří malýho krámku, v ruce držela dva zavíčkovaný kelímky s potiskem kávových zrnek, koukla na hodiny na nároží a řekla: „Mělo by nám to jet akorát za minutu. Asi porušíme několik nařízení najednou, možná nás vyhodí, možná dostanem pokutu, ale třeba nám to projde.“ Já byl furt natvrdlej, nedocházelo mi, která bije a koukal jsem na Marušku jak zjara.

Pak přijela tramvaj, byla skoro prázdná, my do ní nastoupili, sedli si a jeli jen tak nazdařbůh kdoví kam. V rámci utajení vám neřeknu, jaký měla číslo, aby jejího řidiče nezačal někdo popotahovat, že si dělá z vozu kavárnu. Že mu tam na dvou sedačkách proti sobě sedí krásná ženská s úplně obyčejným chlapem, občas si pokradmu stáhnou roušku, cůcnou kafe z kelímku a povídají si u toho. Jak kdyby seděli v nějakým podniku, kterej teď musí bejt bez pardónu zavřenej. „Tak to je teda fór,“ pochválil jsem Marušku za její nápad, ale ona jen mávla rukou, abych ji jako nerušil a začala povídat.

***

Honzo, musela jsem tě vytáhnout sem do tepla, protože jsem byla nastydlá a nechci, aby se mi to vrátilo. Nějak jsem podcenila oblíkání, prostydla tam dole a víš, jak to máme my holky propojený... (teď Maruška maličko zrůžověla). No, prostě jsem musela Frantu odmítnout, když mě chtěl jako ženskou. Mrzelo mě to, protože většinou musím ukecávat já jeho a teď, když chtěl on, tak to z mý strany nešlo. Ale nemohla jsem mu říct proč, on by se toho hned chytnul a já bych měla na talíři, že si na sebe nedokážu dát pozor.

Do toho se mi ozvala ta moje příbuzná Lenka, který na Vánoce umřela maminka. Nedávno jsem ti o ní vykládala (zde), na Silvestra jsem k ní zajela a ona mě teď prosila, jestli bych zase přijela, že jsem jí tehdá moc pomohla a ona by mě ještě potřebovala. Tak jsem jí na to kejvla, domluvily jsme se na víkend, a když jsem to pak vykládala Frantovi, tak se nabídnul, jestli bych nechtěla, aby jel se mnou. A já blbá v tu chvíli udělala chybu, Honzo, řekla jsem mu, že je to sice od něj hezký, ale že bych byla radši s Lenkou sama, protože to bude mezi námi takový hodně intimní.

„Jo, ták, teď už tomu rozumím,“ protáhnul Franta, když jsem mu řekla, že nechci, aby jel taky. „Tak se mnou tě to už nebaví, protože ses dala dohromady se ženskou. A já hlupák za celej život nepoznal, že seš lesba, odteďka už na tebe nechci ani šáhnout.“

Honzo, já vím. Neměla jsem mu to tak říkat. Neuvědomila jsem si, že když se před váma chlapama řekne, že je něco intimní, tak vás hned napadne postel. Byla to moje chyba, napřed jsem Frantovi odmítla sex, neřekla mu proč a pak, když se nabídnul, že se mnou pojede za Lenkou, přestože dobře věděl, jak ho to tam nebude bavit, tak jsem mu řekla tohle.

Hned vzápětí mi to došlo, několikrát jsem se mu snažila vysvětlit, že těma intimitama myslím jen důvěrný povídaní mezi čtyřma očima. Dokonce jsem se mu svěřila, že jsem ho odmítla, protože se mi rozhoupaly močový cesty a že mě to bolí, ale už bylo pozdě. Prostě si to vzal do hlavy, teď je jak umanutej, tvrdí, že jsem si ty problémy vymyslela, skoro se se mnou nebaví a já se jen modlím, aby si to o mně nemyslel doopravdy. Honzo, promiň, že tě tím krmím tady v tý naší ilegální tramvajový kavárně, dokázal bys mi říct, co teď s tím?

***

Tohle je celej Franta. Bezvadnej kamarád a spolehlivej člověk, ale občas dokáže bejt ješitnej a jak mu cosi přeletí přes nos, tak si prostě něco zamane a urazí se. Cosi mě napadlo, váhal jsem, jestli si můžu troufnout, ale pak jsem si řekl, že už se to asi víc pokazit nedá, tak to teda zkusím: „Maruško, když už jsme u těch intimit, můžu ti položit hodně intimní otázku?“

„Ale jo, Honzo, teď už můžeš všechno, jestli to pomůže, budu ti vděčná.“ Obrátila na mě Maruška své kulaté hnědé oči.

„Jak to máš tam dole, teďka už jsi zdravá?“ Vykoktal jsem a nebýt roušky, mohla ta holka vidět, jak jsem u týhle všetečný otázky zrudnul.

„Ale jo, teď už jo. Jenomže pochybuju, že mě ten můj mezek bude ještě někdy chtít,“ odpověděla Maruška odevzdaně.

„Tak podívej, Maruško,“ pokusil jsem se nasadit věcný a snad i trochu rozhodný tón, abych zakryl vlastní rozpaky: „Brnkni znovu Lence a řekni jí, aby zavolala Frantovi a sama ho porosila, aby za ní přijel s tebou. Celou tuhletu story jí vykládat nemusíš, to když tak až pozdějc, teď jí jen řekni, ať si něco vymyslí. Třeba, že potřebuje vyměnit vodovodní baterii, sama si na to netroufá a ani nevěří, že ty bys jí v tom dokázala pomoct. Prostě, ať ho trochu načne tím, že mu polechtá jeho mužský ego. Myslíš, že to Lenka pro tebe udělá?“

„No, asi udělá,“ odpověděla Maruška pochybovačně a nenápadně upila ze svého kelímku. „A jak znám toho svýho Frantu, tak jak ucejtí, že se může blejsknout před cizí ženskou, tak se chytí. Jenomže pochybuju, že to bude stačit, Honzo, copak nevíš, jak dovede bejt zabejčenej a ješitnej.“

„Právě, že vím, Maruško,“ zkusil jsem to tentokrát trochu víc povzbudivě. „Udělej to tak, abys byla u toho, až mu Lenka zavolá a zeptej se, kdo to byl. On se chytne, určitě se ti pochlubí a ty ho začni vychvalovat, jakej je šikovnej a dobrej. Pořádně to zahraj, abys ho dostala na vysokou vlnu, udělej mu k večeři nějaký překvapení, který má rád a trochu si ho uvolni vínkem. Pořád dokulata ho chval, aby nestačil začít přemejšlet, proč si ho zrovna v tu chvíli tolik předcházíš, no a na závěr, až bude nejvíc tvárnej, tak se ho na nic neptej, prostě ho odtáhni do postele a udělej mu to, jak... no, to už sama víš nejlíp.“

„Honzo! Okamžitě toho nech, vždyť já si teď před tebou připadám jak svlečená. Hele, jsme na Andělu, skočím na autobus, ty vlez do metra a jedeme domů. A tohle mi dej.“ Asi jsem to přehnal. Maruška teď byla celá rozparáděná, sebrala mi prázdný kelímek od kafe, abychom v té tramvaji po sobě nenechali bordel, vystoupili jsme a vydali se každý svou cestou.

***

Následujících několik dní jsem prožil ve výčitkách svědomí nejen proto, že jsem asi urazil svou krásnou kamarádku se zlatým srdcem a ona už se mnou nikdy nebude chtít nikam jít, ale i proto, že jsem jí nejspíš dorazil její už tak pošramocené manželství.

Maruška mé obavy rozčísla až krátkým mailem, který mi poslala v neděli večer: „Honzo, seš hroznej! Zrovna jsme se vrátili od Lenky, ta holka je už zaplať pánbůh psychicky v pohodě. Na Frantu jsme vymyslely, aby jí opravil záchodový splachování. Dík za radu, udělala jsem to, jak jsi říkal, už to mám doma dobrý, ale ještě teď se před tebou stydím. Příště ti radši zacpu pusu domácíma buchtama, který donesu, kdybysme to kafe museli zas pít ilegálně v tramvaji.“