Hovory Madly s Honzou - 7. Strach

Kdy vlastně máme my kočky strach? A proč, k čemu je nám dobrý? Za jakým účelem nás příroda vybavila tímhle krajně nepříjemným pocitem? Tyhle otázky mě napadly ve chvíli, když jsem viděla, jak Honza dostal strach.

O lidském strachu až za chvíli, nejprve o tom kočičím. Čekám si v klidu a tichounce u myší díry a trpělivě vyhlížím šedou hlavičku, abych se mohla pokusit ulovit něco dobrého ke svačině. Najednou vidím, jak se ke mně blíží ten velký pes ze sousedství. Nebo se na nebi zablýskne a v momentě zaduní rána jak z děla. V tu ránu ucítím akutní nebezpečí a dostanu strach. V mém tělíčku se cosi stane, prý se v něm uvolní adrenalin, který mi dodá silnou dávku energie ke krátké akci. Mám jen dvě možnosti, musím se bleskově rozhodnout. Buď musím utéct, například před tou hromovou ránou, nebo pokud je ten pes příliš velký. Nebo musím bojovat, to v případě, že mám dost odvahy milého pejska vyhnat, nebo když v horším případě už prostě není čas na útěk. Kočičí maminka samozřejmě také dostane strach v případě akutního nebezpečí. A též může zareagovat bojem či útěkem, ale hranici mezi jedním a druhým má posunutou. Boj je pro ni mnohem důležitější, protože se nepere jen za sebe, ale především za ty maličké bezbranné tvorečky, o které se stará a kteří jsou pokračováním jejího kočičího rodu.

Jedna z Honzovi nejbližších lidských bytostí uklouzla, upadla a zranila se. Honza dostal strach, pocítil, podobně jako kočka, akutní nebezpečí. Též jemu se v těle rozlil adrenalin, aby mohl zabojovat nebo utéct. Na útěk neměl ani pomyšlení, přece ji v tom nenechá samotnou. Tak zabojoval, nikoli po kočičím, ale po lidském. Nepral se s žádným živým tvorem, nýbrž s něčím, čemu moc nerozumím, a co on nazval mizerným zdravotnictvím a byrokracií. Potud je to tedy podobné u koček i u lidí.

Ona má teď jednu zadní tlapku bílou a těžkou, a nemůže na ni došlápnout. Místo toho, aby běhala po třech, jak bych to udělala já, ztěžka chodí s pomocí dvou tlapek umělých a s velkým vypětím dojde pár kroků. Honza tvrdí, že to zas bude dobré, tlapka se jí časem zahojí a ona zas bude běhat jako dřív. Jenže přesto má strach. Takový lidský strach, který my kočky neznáme. Ten strach sice není moc velký, Honza se bojí, co kdyby se tlapka nehojila tak, jak má. Nebo co kdyby při své obtížné chůzi upadla a něco se jí stalo.

Tenhle druh lidského strachu je mnohem horší, než ten obyčejný. Není při něm koho přemoci, ani před kým utéct, a jediné, co Honzovi zbývá, je čekat a doufat, že bude vše dobré. A tak jsem vlastně přírodě vděčná, že nás kočky, a zvířata nám podobná, tohoto strachu ušetřila. Kdybych byla někdy v životě měla koťata a některému z nich se něco stalo, snažila bych se ho zachránit a pečovala o ně ze všech svých sil. Ale jakmile bych ho měla u sebe v pelíšku zaopatřené, nebála bych se, že se neuzdraví.