Hanka je v blázinci

Příběh paní Hanky znám z vyprávění, osobně jsem se s ní setkal pouze jednou. Avšak i z toho letmého setkání bylo znát, jaký v ní dřímá temperament. Stačilo málo, skrytá síla se probudila a vybuchla bomba.

„Jednou Hanku ten její bývalý opravdu naštval,“ začala Maruška povídání o své známé, „vymluvil se na nějakou práci a odjel na celou sobotu autem. Hanka mu přišla na milenku, zjistila, že byl toho dne u ní. A když se vrátil, tak mu to hezky zčerstva vytmavila. Najednou viděla rudě, a aby ho nemusela zabít, vztek si vylila na tom autě. Po jejím řádní bylo na odpis.“

Hanka se rozvedla a v domku u Říčan zůstala se synem a se starým tatínkem. S taťkou se nikdy neshodla, důvody neznám, jen vím, že už na tom nebyl nejlíp a dělal jí naschvály. Možná už neměl všech pět pohromadě, bral jí věci, jednou vyměnil zámek, aby se nemohla dostat dovnitř, až musela rozbít okno v přízemí.

Ani se synem to neměla lehké. Napřed si zkoušel otevřít autoservis, ale na vedení podniku byl lempl, tak zkrachoval a nechal se zaměstnat. Párkrát ho vyhodili, pak se jen tak poflakoval a nechal se od mámy živit. Později se dal na fet a začal se zadlužovat. Jediný, s kým si Hanka doma rozuměla, byl její věrný vlčák Ben.

Jak velký díl viny za špatné vztahy s tatínkem a za nezvedeného syna ležel na Hance, to nevím. Vím je to, že Hanka byla krom svého temperamentu úplně obyčejná ženská. Taková, která si hledí své práce a nemá zájem o spory s těmi, s nimiž žije pod jednou střechou. Zvlášť, když jsou to její nejbližší příbuzní.

***

Uběhlo několik let, během nichž se mi Maruška o Hance nezmínila. Začala o ní až před týdnem, když jsme se cestou domů stavili na jedno orosené.

„Honzo, pamatuješ si ještě na Hanku?“ Chvíli jsem pátral v paměti, tvářil se nechápavě, a tak mi Maruška pomohla: „No na tu od Říčan, jak tehdy tomu svému roztřískala auto. A když na ni nějaký chlap vyjel, tak mu ubalila takovou, že si to jednou provždy zapamatoval. Už víš?“ Konečně se mi rozsvítilo.

„Tak si představ, že tahle Hanka je v blázinci.“ Maruška nechala konec věty viset ve vzduchu a čekala, co to se mnou udělá. Hanku jsem měl sice za trochu zvláštní, ale sebejistou osobu, která pevně stojí oběma nohama na zemi. A tak jsem se zmohl jen na udivené: „Proboha proč, snad jí z toho všeho nakonec nehráblo?“ „Ne nehráblo,“ vyvedla mě Maruška z omylu, „nechala se tam zavřít úmyslně.“ Otazník v mých očích nabobtnal do olbřímích rozměrů. Maruška si můj údiv chviličku vychutnávala, poté se rozhodla, že mě přestane trápit a dala se do vysvětlování.

„Syn se jí úplně zvrhnul, tahá si partu feťáků domů, dovedeš si asi představit, jak to tam vypadá. Hančin táta je v domově důchodců, mladej ho vždycky ukecá a on mu dá prachy. Prý jako aby naštval mámu. To víš, že si to Hanka nechtěla nechat líbit, párkrát na ty feťáky zkusila vlítnout. Jak byli, sjetý, tak že jí jako podříznou psa, zapálí dům, prostě nedokázala s nimi hnout.“

„A co policie,“ zeptal jsem se dost naivně, „ta by Hance nedokázala pomoct a ochránit ji?“ „Zkoušela za nimi zajít, Honzo,“ Maruška se jen smutně zhluboka napila, „jo, pomůžou. Ale až se něco stane, do té doby je to nezajímá.“ Dostal jsem další šílený nápad: „Maruško, a co takhle žaloba a soudní vystěhování?“ Maruška mávla na číšníka, aby přinesl další. „Nebuď labuť, kamaráde, půlka baráku je Hančina a půlka toho kluka, děda ji na něj převedl.“

Chvíli jsem mlčel. V mysli se mi objevil Hančin obraz a nějak mi nešlo dohromady, že zrovna tahle ženská by se nechala přitlačit ke zdi. A tak jsem se zeptal: „Maruško, proč je teda Hanka v blázinci?“ „No, protože kdyby to takhle šlo dál, tak by toho svýho kluka prý brzy opravdu mohla ve vzteku zabít. A tak si řekla, že blázinec je pořád menší zlo než vězení.“ „Nojo, Maruško, ale k tomu, aby ji tam mohli přijmout, tak jí museli stanovit nějakou diagnózu. Víš jakou?“ „To teda fakt nevím,“ zamyslela se Maruška, „ale jedno je jisté, nebude tam moct být donekonečna a nikdo neví, co bude pak, až ji zase propustí.“

Tahle otázka zůstala viset ve vzduchu, ale na rozdíl od cigaretového kouře v lokále se ne a ne rozplynout. Hanka má vlastní barák a nebude se do něj moct vrátit, nejspíš si bude muset najít nějaký podnájem. A ani se tam nebude smět zajít podívat, jinak by hrozilo nebezpečí, že se dopustí hrdelního zločinu na svém synovi. Bude jen platit účty a synátor jí se svou partičkou ten barák docela zdevastuje.

Bylo mi z toho najednou nějak smutno a pak jsem si navíc vzpomněl na Hančina psa. „A jak to dopadlo s Benem?“ Maruška se na chvilku zarazila a pak na mě udělala kulaté oči. Jakoby se styděla za to, co se mi zrovna chystá říct. „Víš, Honzo, Beník je u nás.“ „Ale, vždyť...“ Zkusil ji přerušit, ale nedala se: „Vím, co chceš říct. Bůhví, jak to s Hankou nakonec dopadne a mně je jasné, že ten pes u nás může zůstat už napořád. Nebo na hodně dlouhou dobu.“ Maruška měla sklopené oči a její hlas zněl omluvně. „Zpočátku byl dost vystresovaný, asi si prožil své. Ale už si pomalu zvyká, náš Artur ho vzal do party a mému Frantovi to nevadí.“

Jestli bude tenhle článek číst má drahá zákonná, tak ať mi odpustí. Vzal jsem Maruščinu ruku a dlouze ji podržel ve svých dlaních, její kulaté oči jsem pohladil pohledem. „Jsi hodná holka, čert ví, kde by ten pes jinak skončil.“ Dopili jsme a mrazivou černou tmou vyrazili do svých domovů.

Večer se trochu utišil vítr, začalo hustě sněžit a já ne a ne usnout, Hanka mi nešla z mysli. Ať je ta ženská jakákoli, osud si s ní ošklivě pohrál. Policie jí nepomůže, zákony neochrání a jí nezbylo, než hledat dočasný azyl v blázinci. Co s ní bude dál?

PS: Příběh je bohužel skutečný, jenom ta paní se nejmenuje Hanka a její domek stojí pěkných pár desítek kilometrů od Říčan.