Halabala ric pic bum

I bloger si musí občas odpočinout od vážných článků a vydat nějakou koninu. A tak vám nabízím pár nesourodých obrázků z dovolené, kterou jsme minulý týden strávili ve Švýcarsku. V tom českém, samozřejmě, kousek od Děčína.

„Zítra v neděli má být čtyřicet stupňů, co budeme dělat, přece nezůstaneme sedět doma?“ Zeptala se mně Soňa hned po příjezdu. Akvapark neprošel, o víkendu bude tak narvaný, že z bazénů vytlačí všechnu vodu masa lidských těl a na tobogánech bude větší zácpa než na dálnici z Prahy do Brna. Takže děčínský zámek, že prý bude uvnitř příjemně chladno. Což o to, bylo, tedy aspoň ve spodním patře, v tom vrchním ke konci prohlídky se to už jevilo horší a cestu zpátky bylo lze přežít jen s několika litry kofoly v žaludku. Nedovedete si představit, jak se pak člověk těší, až se konečně vyčůrá.

A teď dál k dalšímu obrázku níž. Není zámek jako zámek. Tomuhle stavení se říká Bynovecký Zámeček, ale opravdový zámek to ve skutečnosti není. Ten už dávno zanikl a zbyla jen někdejší administrativní budova, které se honosně říká „zámeček“ a je v soukromých rukou. Tam jsme byli ubytovaní.

Nechci zde dělat pozitivní ani negativní reklamu, ono se to ostatně ani nesmí, tak jen několik poznámek. Pokud vám nevadí trocha „podnikatelského baroka“ například ve formě imitace křišťálových lustrů s plastovými výlisky, tak ubytování bylo fajn, stařičké zdi udržely přijatelnou teplotu i bez klimatizace. Paní z rodiny majitelů, která nás ubytovala, byla příjemná a vstřícná, jen zámecká restaurace stála za... totiž za moc nestála.

Ceny jak v centru metropole a otevírací doba jen, když má personál náhodou čas. Ptal jsem se paní spolumajitelky, proč nevymění firmu, která to má v nájmu, smutně pokrčila rameny a řekla, že v oněch krajích se tihle lidé těžko shání. Ale abych jen nekritizoval, „zámeček“ má pěknou a pečlivě udržovanou zahradu, a pokud je restaurace náhodou otevřená, pivečko potěší každého kocoura.

A za zahradou nekonečná alej, kdybyste to pivo náhodou potřebovali maličko vychodit.

„Jé, Soni, koukej, oni tady mají obývák, pojď si mi na chvilku sednout na klín.“

„Na klín? V tom vedru? To nemyslíš vážně, vyberu si vlastní křeslo.“

Obývák se překvapivě nenacházel v zámečku, ale venku v lese, kde jsme hledali stín. Má drahá sice pozvání na klín odmítla, ale aspoň jsme si na chvilku odpočinuli od šlapání nahoru, dolů, nahoru dolů. Tak pořád dokola, neb v oněch končinách rovinu jen tak nenajdeš.

Pokud náhodou ano, tak jenom maličký kousíček, a pak za zákrutou hned zas pěkně do krpálu.

Smůla, koupání nebylo. Akvapark mi o víkendu neprošel a do tohohle bahňáku jsem se pro změnu ani sám neodvážil. Ostatně nevlezl tam nikdo, nevíte náhodou proč, když tam nebyla žádná cedulka se zákazem koupání?

Zato vstup na mnohé z cest byl zakázaný nebo aspoň nedoporučený kvůli nebezpečí pádu stromů. Podobných polomů jako je tenhle, tam bylo bohužel víc než dost, mnohé ještě horší.

Teď trochu odbočím, jaké znáte typy hasicích přístrojů, pamatujete si to ještě ze školy? Vodní, pěnový, práškový... a... a... žáku Pražáku, máte to za pět, musíte znát všechny.

Jenomže tenhle by neznal ani přísný pan učitel. Objevili jsme ho v sousední vesnici jménem Růžová, kde jsme úspěšně nalezli náhradu za věčně zavřenou restauraci na zámečku. Zeptal jsem se pana hostinského, jak se tenhle hasičák používá a on mi ochotně poskytl návod:

1. Zvolit jedno ze dvou hasicích médií a posunout ho nahoru, přístroj si ho uchopí do mechanického otevíracího drapáku.

2. Vysunout konec hadice z úchytu a opatrně vstrčit do úst hašené osoby.

3. Zmáčknout páku nahoře, čímž se spustí samotné hašení. Přístroj si začne sám regulovat množství a intenzitu proudu hasicího média podle potřeby.

K tomu ještě dvě poznámky. Obě hasicí média lze volit podle krajových zvyklostí a hasič může hasit nejen druhou osobu, ale v případě akutní nutnosti i sám sebe.

V rámci dovolené jsme se vypravili za Soninou kamarádkou z jejich fotografické party, která má poblíž chalupu. Lidi, teď mi poraďte, co má dělat nefotograf, když je ve společnosti dvou zapálených fotografek? Nezbylo mi než se bavit po svém a tenhle krasavec se mnou držel basu. Jeho obrázek sem možná tak trochu nepatří, ale řekněte sami, dokázali byste těm očím odolat?

Ric pic bum, zazvonil zvonec a nesourodé pohádky je konec. Pokud jste čekali zapálený odborný výklad o severočeských zámcích nebo vážné pojednání na téma stavu přírody Českého Švýcarska, tak se vám hluboce omlouvám. Ale jestli jste se pobavili, tak máte u mě jen tak pro radost červený puntík.

PS: Fotka obýváku je od Soni, ostatní jsou moje.