Hádky

Možná jsou páry, jimž „italská domácnost“ vysloveně vyhovuje, pro něž je křik a řinčení rozbitých talířů rajskou hudbou. Bouří, která pročistí napjaté polarizované ovzduší a vyústí v krásné, třeba i milostné smiřování. Nevím, mezi svými známými nikoho takového nemám, a dávám přednost řešení partnerských sporů v klidu a bez hádek.

Je otázkou, co je horší, zda se pohádat nebo spor neřešit, zamést pod koberec a jít dál, jakoby se nic nestalo. První možnost přinese zlobu a vztek, v afektu může být vyřčeno něco, co už nelze vzít zpět, a co pošramotí vztah na dlouhou dobu nebo dokonce trvale. Případně může dojít i k fyzickému střetu. Druhá možnost pro změnu může vést k postupnému vnitřnímu kumulování zloby a může být podhoubím pro vznik partnerské nenávisti. Ta pak jednou „bouchne“ v plné své síle nebo naopak vede k postupnému „tichému“ odcizení. Tedy jedno horší, než druhé.

Nejlepší, tedy aspoň podle mého názoru, je snažit se sporům předcházet. Nalézt na obou stranách dostatek empatie, vstřícnosti a tolerance vůči tomu druhému, umět se potkávat „na půli cesty“ vzájemných kompromisů. Jenže kdyby to bylo tak jednoduché se takových pravidel dokázat držet vždy, za všech okolností, v jakkoli vypjatých životních situacích. Možné to není, něco takového by asi dokázali jen světci.

Nějaký ten spor, názorová neshoda, pocit ukřivdění od partnera, pocit nedostatku jeho snahy, se tedy občas narodí a munice pro hádku je na světě. Co teď, emoce jsou vypjaté, síla okamžiku tíživá, lze s tím tedy ještě honem něco udělat? Mnohdy ano, nabízejí se hned dvě řešení.

První je takové „obyčejné,“ i když ne vždy jednoduché a vyžaduje, řekněme bleskurychlou spolupráci sehrané dvojice. Není to nic nového, mnozí z nás to často používají. Přitáhnout opratě rozběhlým emocím, dokázat se na okamžik zastavit a místo hádky zvolit klidný dialog. Upřímný, otevřený, prostý jakékoli ironie a pocitů vlastní ublíženosti. Kdo to zvládne, má vyhráno, bouře se nerozpoutá, spor není zameten pod koberec. A že nedojde k úplné shodě názorů? To ani není možné, každý jsme trochu jiný a ostatně, žít v naprostém názorovém souladu by byla tak trochu nuda, že?

Druhé řešení je o zvládnutí vnitřní energie, o sebeovládání. Vychází z toho, že spor je vzedmutím silné negativně laděné vlny energie, která, není-li usměrněna, vyústí v hádku. Dokážeme-li se v ten moment bleskurychle ovládnout, říci si „právě teď se nezlob, právě teď buď vděčný svému protějšku za vše krásné společné a právě teď buď laskavý,“ můžeme tu mocnou energetickou vlnu v sobě přetvořit a využít. V mžiku ji přeměnit na energii pozitivní a odít ji například myšlenkou „vždyť já tě mám strašně moc rád.“ A náš milovaný rozzlobený protějšek? Pokud je alespoň trochu vnímavý, prudkou změnu v našem energetickém ladění vycítí, přijme a uklidní se. Dále už to může být stejné, jako v prvním případě a spor může být uzavřen poklidným dialogem. Nebo třeba i tím nádherným milostným smířením.