Finta na žárlivou ženskou

„Proč se nerozvedeš, Vojto? Kdyby na mě manžel žárlil tak jako Vlaďka na tebe, už bych mu dávno utekla i za cenu, že bych zůstala sama se synem.“ Monika odstrčila myš, otočila se na židli a zvědavě vyčkávala, co jí na to řeknu.

Moji odpověď už tak jako tak mohla odhadnout předem. Seděli jsme spolu v kanceláři celkem dlouho a osobní témata včetně mého soužití s žárlivou manželkou rozebírali dost často. Mohli jsme si to dovolit, za ten čas jsme si dokázali vytvořit pevný přátelský vztah dvou otevřených lidí, u nějž nehrozilo, že by přerostl do nějakých intimit. Monika byla šťastně vdaná a ani já navzdory Vlaďčině žárlivosti netoužil po změně partnerky nebo po nějakém nezávazném milostném povyražení.

Ťuknutím na ikonku diskety jsem uložil rozpracovaný dokument a s vrznutím učinil půlotočku, abych se svou kolegyní nemluvil zády: „No, Moni, jestli bych potřeboval něco vyměnit, tak je to tahle židle. Ta sice nežárlí tak jako Vlaďka, ale asi se pode mnou brzy rozpadne.“

Monika se uculila a já nasadil vážnější tón: „Vždyť to o mně víš. Máme dvě malé děti, nechci rozbít rodinu a navzdory všemu mám Vlaďku rád. Když mi zrovna nekontroluje kapsy nebo mobil, který mi mimochodem v jednom výstupu zakázala zamykat, tak je to docela fajn ženská. Vypadá jako bohyně... ne, promiň, tobě to taky moc sluší, vaří jako málokterá, vždyť se na mě podívej, už se zas málem nevejdu do kalhot. A potřebuje mě, nedokážeš si přestavit, jak je citlivá, když to ni přijde. A jen tak mimochodem... ále radši nic,“ nadhodil jsem drobnou udičku.

„No, jen to dořekni, jaká je v posteli,“ chytila se Monika. „Ne, radši mlč, ještě bych se mohla začít červenat, a co kdyby sem vrazil šéf. Ale teď vážně, jak jsi to říkal o té hospodě?“

„Jak jsem byl před pár dny s klukama z provozu, tak jsem musel Vlaďce předem nahlásit, kamže to jako půjdeme. A ona pak nelenila, brnkla mamce, ta bydlí kousek od nás, hodila k ní děcka na pohlídání a přišla mě zkontrolovat, jestli tam opravdu jsem a s kým. Naštěstí měla dost taktu a nehlásila se ke mně, jen nakoukla a hned zase zmizela. Představ si, že tohle mi dělá skoro pokaždé a já si jak blbec musím předem ohlídat, aby s námi nešla nějaká ženská, to bych měl pak doma oheň na střeše.“

„Hm, zavolala mamku,“ promnula si Monika zadumaně bradu, „co tomu říká tvůj táta?“

„Tátu nemám, copak jsem ti nikdy nevyprávěl, jak od nás odešel za jinou, když mi byly tři roky?“

„Aha, hm, no, nevyprávěl. Ne, že by to tu tvou Vlaďku opravňovalo, aby ti dělala takovou stíhačku, ale svým způsobem to vysvětluje mnohé. Stejně tě obdivuju, ty ji musíš fakt milovat. Nebo jsi snad taková bačkora?“ Při poslední větě zablýskala Monika očima a já věděl, že ji myslí napůl žertem. Ale z druhé poloviny vážně.

„Bačkora, nebačkora, prostě ji mám rád a děcka taky. A to i přes to, že tě zatajuju a Vlaďce tvrdím, že sedím v kanceláři s chlapem. Vědět, že s tebou, tak mám denně na talíři, že spolu určitě něco máme, ještěže sem nikdo zvenku nesmí a ona si to nemůže přijít zkontrolovat. Ale to už přece víš.“

„Vím, vím,“ pokývala Monika hlavou. „Dělej, jak myslíš, já bych to na tvým místě prostě nedala. Ale teď promiň, potřebuju dodělat tu objednávku.“ Monika se otočila zpátky k počítači, chňapla myš do své drobné ručky, začala zuřivě ťukat do klávesnice a já se s dalším vrznutím židle vrátil ke svému rozpracovanému dokumentu.

***

Ta náhodná pusa od cizí ženské a následný Vlaďčin hlasitý výstup na veřejnosti byl jakýmsi spouštěčem nebo, chcete-li, poslední kapkou mé trpělivosti. Vlepila mi ji před zraky mé manželky a obou dětí žena, která s námi byla na víkendovém pobytu na Šumavě. Byla to poněkud extrovertní a lehce roztržitá postarší dáma, která v neděli odpoledne spěchala na vlak domů a obávala se, že ho nestihne, protože nemohla najít brýle, bez kterých byla dle svých slov poloslepá. Neučinil jsem nic víc ani nic míň než to, že jsem onu dámu taktně upozornil, že má svou optiku pozvednutou z očí na čelo. Překvapeně si sáhla na hlavu, zasmála se, spustila brýle na oči, poděkovala, krátkým francouzákem se mi přisála na rty a ke svému velkému štěstí stačila zmizet dřív, než stihla konsternovaná Vlaďka zareagovat.

Leč já nezmizel a za přítomnosti několika dalších hostů penzionu jsem si byl nucen vyslechnout Vlaďčin velmi hlasitý monolog, pojednávající o mém prostopášném nevěrnictví, které se právě prokázalo vášnivým líbáním cizí ženy. Moje manželka uzavřela svůj výstup slovy: „Nebýt u toho, určitě bys ji tady přefiknul, bůhví, kolik takových kde máš, budu tě muset víc hlídat!“ Poté mě na stvrzení svých slov několikrát udeřila přes hlavu kabelkou a jediné moje štěstí spočívalo v tom, že jsem se díky momentu překvapení nad celou tou scénkou hlasitě nerozesmál. Nebo nerozplakal.

Hned následující pondělí jsem to v práci vyprávěl Monice, dodal, že tento způsob manželství mi už fakt připadá značně podivný, a spíš tak řečnicky se jí zeptal, jestli by nevěděla, co s tím. Moje kolegyně nakrabatila čelo, chvilku přemýšlela, a pak pravila: „Vojto, pokud tvá Vlaďka chodí pořád každé úterý do fitness, tak bych měla nápad. Jestli chceš, zapojíme mého bratra Karla, on je velký šprýmař, divadelní svůdce a milovník, a na tvou Vlaďku sehrajeme habaďůru, která ji z jejích žárlivých scén jednou provždy vyléčí. Teda snad.“

Já na to jen tiše kývnul, Monika vzala do ruky telefon, zavolala Karlovi a obeznámila ho se situací. Přepnula přístroj nahlas, já se připojil k hovoru a společně jsme ukuli rafinovaný tajný plán do všech nejmenších detailů.

***

Hned následující úterý se Vlaďka vrátila z fitness s lehce pozdviženým obočím, co chvíli zakroutila hlavou, a když si myslela, že ji neslyším, zašeptala si tiše: „To přece nejde, to ne, to ne.“

Po dalším úterku si začala hlídat mobil, nosila ho s sebou i na záchod. Občas jí pípla esemeska, to vždy nasadila přísný zamračený výraz, podivně skombinovaný se zjihlýma očima. Rychle napůl vztekle a napůl něžně odpověděla, já hrál svou roli a dělal, že nic nevidím.

Následující týden jsem viděl z okna, jak Vlaďka při návratu z fitness před domem vztekle odhodila růži do kontejneru se směsným odpadem a otřela se oči.

Poté následovala krátká konzultace v práci s Monikou a Karlem na telefonu, byl dohodnut rozhodující krok a Vlaďka mi oznámila, že se po fitness trochu zdrží s kamarádkou ve vinárně. Já poprosil nic netušící Vlaďčinu maminku o pohlídání dětí, zdůvodnil jsem to tím, že jdu své ženě naproti, protože pro ni mám překvapení.

Načasování přesně sedlo, naproti fitness před vinárnou jsem akorát viděl, jak se Karel snaží napůl protestující a napůl zmámenou Vlaďku pevně obejmout.

„Tohle je moje manželka, mizero, padej nebo ti rozmlátím ciferník, že tě vlastní máma nepozná!“ Zařval jsem na Karla, chytil ho za rameno, odtrhl od Vlaďky, prudce otočil k sobě a vrazil mu takovou facku, až mu poskočila hlava do strany. Mimochodem, dali jste někdy někomu takovou facku, aby ho to vůbec nezabolelo, přesto to plesklo a odskočila mu hlava stranou? Já se vám musím přiznat, že jsem to v kanceláři trénoval čtrnáct dní, Monika mi pro tento účel zapůjčila umělou hlavu, na níž se odkládají paruky a byla mi skvělou poradkyní.

Leč zpátky do reálu před vinárnu. Karel, ač postavou hromotluk, dodržel roli posery, zaúpěl, chytil se za tvář a zmizel za nejbližším rohem.

Nu a Vladka? Chvilku na mě zírala jako na zjevení, a pak se mi zhroutila do rukou, že jsem ji musel skoro odnést domů.

„Proboha, Vojto, není to tak, jak si myslíš...“ „Já s ním nic neměla a ani nechtěla mít...“ „Už se to nebude nikdy opakovat, přísahám...“ „Já blbá na tebe celý život žárlila, a teď jsem tě málem sama podvedla...“ „Ne nepodvedla bych tě, můžeš mi to vůbec někdy odpustit?“

Těmito a mnoha dalšími nesourodými větami se mi potom doma Vlaďka svěřovala v náručí a já konejšil, konejšil a konejšil, ještě byly děti u tchýňky.

A dnes? Dneska mám manželku jak vyměněnou. Pravda, jednou za dlouhý čas, když třeba spolu někam jdeme a já náhodou pomůžu neznámé ženě s kočárkem, to na Vlaďku znovu zaútočí a ona se na mě vyčítavě podívá. To jí pak hned koupím růži, ona se zarazí, usměje a špitne: „Ano, můj drahý, však já vím.“