Fastfood po česku v samém srdci Prahy

Nedostanete tam dnes tolik oblíbené „hambáče“ s hranolky na přesmaženém oleji, neurčitou směs čehosi v placce, ba ani moderní zdravý vodový salát. Najíte se tam sice na stojáka, ale bez čekání, chutně a za rozumný peníz.

Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na kdysi oblíbený automat Koruna na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopech. Byl to takový klasický socialistický podnik, kde se člověk mohl rychle najíst. Pokud si dal pozor a neobjednal si cosi s „prošlou záruční lhůtou,“ dokázal skousnout občas ošizenou porci, podměrečné pivo nebo nevyčištěné trubky, tak se úspěšně zasytil. A když měl náhodou štěstí a narazil na něco chutného, byl i spokojený. Pokud si ovšem dobře podržel půllitr, aby mu ho v nestřežené chvilce nevyzunkli santusáci.

Teď okolo svátků se u nás v práci nevaří. Chvilka před Štědrým dnem, času nebylo mnoho a já cítil, že pokud okamžitě něco nepohltím, nebudu po zbytek dne k použití. KFC, Mekáče a podobné skvělé výdobytky dnešní doby jsem zavrhl, na bagetu v celofánu jsem neměl chuť a dlabat rohlíkem vlašák z kelímku z lahůdek se mi též nechtělo. Na polední meníčko v některé z přilehlých hospůdek nebyl čas.

A tak jsem zavítal do masny zhruba uprostřed Jindřišské ulice. Ten podnik je tam, co pamatuji, místnost orámovaná třemi pulty, za nimiž se činí parta prodavaček, obklopených regály a přepestrou nabídkou voňavých pochutin. Buřtíčky, šunčička, uheráček, bůčíček, kýtička syrová i uzená, žebírka, plecka, hovězí vepřové, zkrátka vegetariánovo peklo. A masožravcův ráj.

Za jedním regálem černá tabule s křídou napsanou nabídkou teplých jídel. Není jich mnoho, jen pár, takový „doplňkový“ prodej. Ale klasika, ten den třeba prdelačka a gulášek s knedlíčkem. A uprostřed podlouhlý stůl, kde se na stojáka může najednou najíst tak osm lidí, pokud se moc neroztahují. Nevím, takhle narychlo ve stoje se možná jíst nemá, ale já neváhal ani vteřinu. Jen hlavou mi prolétla vzpomínka na tu někdejší Korunu.

S guláškem pěkně z předního hovězího, jak má být, s tak akorát ostrou omáčkou a s knedlíky jako kola od náklaďáku jsem se vtiskl ke čtyřem dělňasům v montérkách a ke staré babce. Zakrojil jsem knedlík, pořádně vymáchal v omáčce, přidal kousek masíčka a rázem započal koncert, mé chuťové buňky zapěly ódy nebeské.

Chlapíci chvatně dojedli, zmizeli a mně se otevřel výhled na celý krám. „Tři čtvrtě kila zadního, prosím,“ znělo z jedné strany, „dvacet deka anglické a dva pivní rohlíky“ ze strany druhé. „Dobrý den, s dovolením, já projdu, prosím, sto padesát korun, děkuji, na shledanou.“ Útržky hovorů dokreslovaly atmosféru, prodavačky kolotaly od zboží k váze, ke kase a zase zpátky, občas se někdo na někoho usmál, nikdo nikomu nenadával.“

A já jen jedl a koukal. Ty holky v červenobílých zástěrách sice nebyly mladé ani štíhlé, ale byly krásné. Možná to řeknu trochu hloupě, ale připadaly mi takové zkrásnělé svou prací, kterou snad některé z nich dělají tak dlouho, co tam ta masna stojí. Možná to bylo tou vánoční atmosférou, snad tím dobrým jídlem, ale já měl dojem, že i po těch létech je tahle jejich „masitá“ práce baví.

Prve jsem se bál, že bez jídla budu po zbytek dne k ničemu, ale ten oběd mi moc nepomohl. Odpoledne jsem měl v žaludku jako v pokojíčku a mé myšlenky se ne a ne odtrhnout od toho gulášku s knedlíkem a od usměvavých dam v červenobílých zástěrách. A hlavně jsem měl takový hezký pocit, že i v té dnešní uspěchané a zkomercializované době se ještě najde pár obyčejných míst, kde život funguje tak, jak fungovat má.