Falešný profil

Já vím, že to ode mě byl podraz, ale strašně jsem potřebovala chlapa. No, na sex taky, to vás možná napadlo jako první, ale hlavně na to, abych měla s kým sdílet svůj život, aby mě měl rád a já jeho.

Chtěla jsem toho moc? Možná, ale připadalo mi to takové normální a přirozené. Představte si ženskou, které je dvaatřicet a od níž utekl manžel. „Jsi tak ošklivá a hloupá, že jsem se tě styděl brát mezi lidi, vařit pořádně neumíš a ani dítě jsi mi nedokázala dát.“ Vždycky byl panovačný a samolibý, ale touhle větou jeho povýšenost vůči mé osobě vygradovala ve chvíli, kdy jsem už poněkolikáté potratila. Pak pomyslně práskl dveřmi a odešel. Na jedné straně jsem si oddychla, ale na druhé straně mi definitivně srazil sebevědomí do nejspodnějšího patra podzemních garáží.

Podívala jsem se do zrcadla a sarkasticky mu dala zapravdu. Co se mnou, s jednoduchou ženskou, pro kterou je důležité jen rodinné hnízdo, které stejně nedokázala okrášlit potomkem. Navíc mám nevzhlednou kulatou postavu s oč menšími a povislejšími prsy s o to větším zadkem. Sečtěte si to všechno dohromady, podtrhněte a uvidíte, že byste nejspíš taky utekli. Jen to s tím vařením si mohl odpustit, vařím dobře, akorát možná trochu bez fantazie, ale pořádnou českou klasiku fakt umím.

A tak jsem si řekla: „No co, mám se utopit? Teď hned? Dělá si snad ze mě osud srandu? Fakt? Tak to teda ne, Miluško, oplať mu to a udělej si z něj srandu také. Možná to ode mě byl projev čirého zoufalství, ale já to brala tak, že se pochlapím nebo spíš poženštím, podám si inzerát do tehdejší seznamky a udělám ze sebe někoho úplně jiného, než doopravdy jsem. Když nic lepšího, tak budu aspoň chvilku za pořádnou ženskou, chlapi po mě pojednou, a až mě to přestane bavit, no, utopit se můžu vždycky. Teď je stejně ve Vltavě málo vody, tak by to nemuselo vyjít.

„Atraktivní štíhlá dvaatřicetiletá žena rodinného typu s větším poprsím, s vlastním bytem a se smyslem pro humor by ráda poznala dobře zajištěného inteligentního charismatického muže štíhlé postavy za účelem vážného seznámení.“ Tenhle text jsem si bohapustě vymyslela, s tím bytem jsem nelhala, jen zamlčela, že se jedná o maličkou garsonku v přízemí. Pak jsem si skočila ke kadeřnici, aby mi udělala vlasy, to je snad jediné, co je na mě trochu hezké. Vyfotila jsem se tak, aby byla vidět jen hlava a s tím vylhaným textem fotku umístila na čerstvě založený profil. No, podraz jak hrom, aspoň si užiju trochu legrace před tím utopením.

Nabídek mi přišla spousta, že jsem je mohla přehazovat vidlema, takový zájem o svou osobu jsme ani nečekala. Většinu jsem jich vyřadila hned na začátku, asi se třemi si poslala pár mailů a nakonec jsem si vybrala jednoho, který dost přesně odpovídal mým požadavkům. Jmenoval se Karel, bydlel v menší vilce na okraji Prahy, bylo mu pětatřicet, byl bezdětný a rozvedený s manželkou alkoholičkou, měl vystudovanou vysokou školu a dobré zaměstnání. Z jeho mailů sršel humor a empatie, která mě nesmírně přitahovala.

„Tak teda jo,“ řekla jsem si, „nějaký čas s ním budu vrkat na dálku, a až po mě bude chtít první setkání, tak to utnu a už se mu neozvu. Třeba mě do té doby ta jeho empatie nabije natolik, že se nakonec neutopím, jen si pobrečím a budu tu svou káru táhnout hezky sama zase dál. A abych to budoucí utnutí mohla udělat s plnou parádou, psala jsem si s Karlem alternativní mailové adresy a dokonce si pořídila i druhý telefon. Tehdy byly ještě obyčejné, nestály majlant a já do něj dala anonymní simku s předplaceným kreditem.

„Škoda, že nejsem opravdu taková, jak jsem se Karlovi vylíčila,“ říkala jsem si čím dál častěji, vlastně po každém mailu, esemesce nebo telefonátu s ním. Ten chlap byl vážně hrozně fajn, když jsme spolu mluvili, jakoby předem dokázal odhadnout moje myšlenky a reagoval na ně tak, že mě pokaždé na dálku svými slovy pohladil. Snažila jsem se být vůči němu co nejvíc otevřená, ale přece jen jsem musela trochu hrát, abych vystupovala jako sebevědomá ženská a ne ta ztracená osoba, kterou jsem byla ve skutečnosti. Sama jsem se divila, jak mě ta hra posiluje a ulehčuje mi konverzaci, až jsem občas ošálila sama sebe a ten vtip skombinovaný se sebedůvěrou aspoň na chvilku považovala za vlastní. Jen popisu své postavy jsem se vyhýbala, ale to nevadilo, Karel o tom taky nemluvil, dokonce ani ve chvílích, když jsme se osmělili zabrousit do intimit.

Po každém hovoru jsem si říkala, jaké by to bylo krásné, kdyby to byla pravda, a kdyby se z nás mohli stát skuteční partneři tak, jak jsme si to začali na dálku plánovat. To mě sráželo nohama zpátky na zem a radost z hovoru, mailu či pouhé esemesky vystřídal vždy smutek.

Takhle nám to vydrželo asi měsíc, když mi najednou Karel navrhl: „Miluško, ty moje vysněné zlato, asi bychom se měli konečně poznat osobně, co myslíš?“ Víc než šokovaná z blížícího se neodvratného konce jsem byla překvapená, že to nepřišlo dřív a že Karlův návrh vyzněl tak nějak opatrně. V duchu jsem si povzdechla, řekla si, že všechno hezké holt jednou skončí a domluvila jsem si s Karlem schůzku hned na druhý den v podvečer v kavárně v centru. Bylo mi jasné, že tam nepůjdu, vypnu ten svůj druhý telefon, alternativní mailovku nebudu otvírat, ať už to teda mám za sebou. Možná jsem při té domluvě schůzky vystupovala trochu nejistě, Karel to vycítil, a přestože jsme si řekli, jak moc se na sebe těšíme, jsem z jeho hlasu poznala určitou nervozitu. Že by tušil, jaká jsem doopravdy?

„Ne, nepůjdu tam, to přece nejde,“ zařekla jsem se hned po ukončení hovoru. Jenomže pak mi to táhnu hlavou a já změnila své rozhodnutí. Zajdu tam, sednu si někam do koutku, pokud si změním účes a vezmu sluneční brýle, tak mě určitě nepozná. Vždyť čeká sošnou krasavici a ne takovou mrňavou kuličku, jakou jsem ve skutečnosti. „Aspoň uvidím, oč přicházím,“ řekla jsem si na závěr svých úvah s podtónem sladkobolného sebetrýznění. Ale topit se nebudu, ten měsíc pohádky mě fakt posílil, budu bojovat s osudem a sama se sebou, jakože se Miluše jmenuju.

S bušícím srdcem až někde v krku jsem vstoupila do kavárny s desetiminutovým zpožděním, ale žádného mužského Karlova popisu jsem tam neviděla. Krom několika dvojic seděl v jednom rohu u dveří u malého stolku akorát pomenší zavalitý sympatický chlapík středního věku s prořídlými vlasy, který vypadal trochu jako brouk. Cestou na svou pozorovatelnu jsem ho musela minout, na chvilku se na mě zadíval, nepatrně se usmál, a pak sklopil oči. Takže co teď, neměla bych se otočit a rovnou vypadnout? Ale ne, když už jsem tady, dám si malé kafe, počkám čtvrt hodinky, jestli se Karel přece jen neobjeví, pak odejdu a na všechno zapomenu.

Usedla jsem, objednala si svůj nápoj, vytáhla z kabelky knihu a snažila se číst, ale moc mi to nešlo. Byla jsem nervózní a navíc jako bych vnímala nějaké myšlenkové vlny, které zřejmě pocházely od brouka, k němuž jsem seděla zády.

Znovu jsem se pokusila ponořit do čtení, když vtom jsem najednou ucítila lehký dotek čísi ruky na rameni. Překvapeně jsem se pootočila a uviděla brouka, jak se mi plaše dívá do očí. „Dobrý den, paní, promiňte, že vás vyrušuju, nejste vy náhodou Miluška?“ Oslovil mě hlasem, který jsem důvěrně znala z telefonu.

Jak mi prve při vstupu do dveří vylítlo srdce až do krku, tak teď mi spadlo pomalu až na zem. „Proboha, vždyť je to Karel! Ale to nemůže být on, ten přece vypadá úplně jinak. Nebo že by to byl přece jen on a hrál se mnou stejnou hru jako já s ním? No jasně, je to on, akorát na rozdíl ode mě si dal na profil i cizí fotku.“ Tyhle úvahy mě prolétly hlavou během zlomku vteřiny, na jehož začátku jsem byla zmatená a nejistá, ale na konci pevně rozhodnutá. Když už, tak už, přece to teď všechno nezahodím, vlastně jsme si kvit a nemáme si co vyčítat.

Ani nevím, co mě to popadlo, já se najednou cítila silná a vzala opratě do svých rukou: „Dobrý den... totiž ahoj, Karle, ráda tě konečně poznávám osobně.“

Podíval se mi do očí a já najednou napřímo pocítila všechnu tu sílu a empatii, kterou mi celý měsíc posílal na dálku. Teď se pořád ještě tvářil nejistě, chtěl něco povědět, ale já ho nepustila ke slovu a navázala: „Mlč, nic neříkej, jestli mě chceš takovou, jaká jsem, objednej nám po sklence vína na uvítanou, jestli mě nechceš, odejdi domů.“

Nu což, už je to přes dvacet let a my za ten čas v den výročí našeho skutečného seznámení vynechali návštěvu oné kavárny jen párkrát. Jednou, když jsem kupodivu bez jakýchkoli těhotenských komplikací měla akorát těsně po porodu a podruhé, když byla kvůli epidemii zavřená.